55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Listopad 2017

stejný jako vždycky

4. listopadu 2017 v 7:20
Chtěla jsem to zažít znova. Ten pocit neskutečné energie. Žádný hlad a ploché bříško. Tu euforii. Chtěla jsem utéct. Před sebou. Před realitou.

Hrozně jsem se na to těšila.
Až se budu cítit skvěle a všechno bude tak strašně easy.

Milovali jsme se se s přítelem. Nebo spíš já jsem mu dala, protože to hrozně chtěl. Měla jsem pocit, že mu to dlužim. Když se hodlám sjet s někým, kdo mě hrozně chce. Protože se prostě chci sjet.
Chtělo se mi brečet. Z toho, jak ho miluju a z toho, jakej je to vůči němu podraz.
Jenže já si nemohla pomoct.

Pořád se tak nějak hledám. A nemůžu se najít. Většinu času se cítím prostě blbě. A i když mám všechno, co chci, nejsem šťastná. No tak jsem se sjela.

Stejný jako vždycky. Jízda autem, úplněk, spousta lidí, spousta smažek, house party. Schíza a až moc rychlá jízda.
Zase jsem byla moc upovídaná a moc přátelská a moc zrychlená.
Zase všechno bylo tak nějak růžovější.

A teď nespim. A přemýšlím. Ani nevím o čem. O všem. A jsem mírně otupělá a trošku JINÁ než obvykle, ale nezažívám ty stavy, co předtim. Možná proto, že jsem víc v pohodě. Neutápim se v depresích a nechci se zabít. Většinou.

Moc tlustá na to, aby byla šťastná.

Vlastně jsem se chtěla sjet pro to, abych nemusela jíst. Nový start.
Jako kdybych mohla žít v tomhle těle. Nemůžu. Prostě nemůžu.
Třeba se to pak všechno zlepší. Jestli to zvládnu. Někdy.