55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Říjen 2017

jen dva dny úniku

21. října 2017 v 21:46
Nedotýkej se toho jídla. Opovaž se na to jen pomyslet.

To, že mám s jídlem velkej problém už vim nějakou dobu. Začalo to už... hodně brzo. Táhne se to hodně let. A já jsem pořád na tom stejnym místě, jako jsem byla kdysi.
Občas si myslim, že se to zlepšilo, ale ono ne.
Snažim se jíst normálně a místo toho myslim jenom na to, kdy se zase najim. Jim hodně. Jim tak moc, že to už je za hranicí normy. Daleko za hranicí.
A tak sedim v práci a snažim se NEJÍST. Protože už jsem jedla a v týhle době se prostě nejí, že ne.

Za poslední měsíc jsem si neskutečně rozhodila metabolismus. Byla jsem od rána do večera v práci a ve škole a u přítele a jedla jenom když byl čas. A když ten čas byl, jedla jsem hodně. To se dalo i pochopit.
Jenže jsem se dostala do bodu, že když mám na jídlo čas celý den, tak jim celý den. A jsem nervózní, když něco nežvýkám.
Jo, tak takhle se rodí poruchy příjmu potravy. Nebo spíš tohle je návod, jak to znovu obnovit.

A tak se snažim najít ztracenou rovnováhu. V jídle. A tak.

Aspoň někde. Protože mám pocit, že se trochu ztrácim.
Ležim vedle přítele a chci ho umačkat. Koukám se na něj s láskou. Bojim se, když mi nepíše. Chci s nim být pořád.
Nepřišla ta láska nějak pozdě?

A pak si píšu se S. a on mě chce. A posílá mi fotku Ch. kterej zrovna šňupe a já se nad tim pousměju a řeknu si, že to chci taky. A tak si domlouváme sraz a party a teď nevim, jestli to teda fakt myslim vážně.
Bojim se, že asi jo.
A asi bych tam teď nejradši byla a pálila bong a šňupala párno a poslouchala tekkno a rap, co už dávno neposlouchám.
Protože už jsem někde jinde a mám jinej život.
Ale co se stane když na něj na jeden den uteču? Nebo na dva.
Co jsou 2 dny proti 364 nebo kolik jich je.
Kdo to zaznamená?

nahoře a dole

16. října 2017 v 14:27
Sedim v práci a brečim.
Klepu se, řinou se mi slzy po tvářích a cítím, že je toho na mě moc.
Tohle dlouho nevydržim.

Další den v práci jako kdybych umřela. Apatická, bez chuti do života, hladovějící. Chce se mi zvracet a nemám co. Cítím v sobě prázdno. Zase je tam ta velká díra.

A teď je to zase dobrý.
Chvíli.
Pak zase cítím, jak mě to začíná ovládat. Nejsem superžena. Být ve vztahu je ubíjející a těžký a zároveň tak krásný.
Jsem jak na horský dráze.
Mám toho moc.
Mám moc práce, mám moc školy, mám moc tréninků, mám moc MĚ.

Chtěla bych se zastavit a chvíli stát a ubíjí mě to, že to prostě nejde. MUSIM žít.