55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Srpen 2017

later

26. srpna 2017 v 19:51
Někdy mám takový zvláštní pocit.
Pocit stísněného prostoru. Pocit svázanosti.
Tak takhle se cítí klaustrofobici?

Možná je to jenom ponorka. Možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy neměla opravdový vztah. Vztah, kdy jsme tu jeden pro druhého. Kdy spolu trávíme veškerý čas a počítáme se sebou do budoucna.
Jsme spolu půl roku. Ale je to asi tak 2,5 měsíce, co jsem to veřejně přiznala a přestala se chovat jako samostatná jednotka.

Vlastně je to fajn.
Dokud nepřijde něco jako včerejšek.

Kouká na mě. Zbohatlík. Vrací mi klíče a chce platit. Kouká mi do výstřihu a okatě flirtuje. Jestli mu nevěnuju hodinku. Nebo dvě.
Mělo by mě to urážet, že po mně takhle vyjíždí a nabízí peníze za sex.
Kdyby na mě nečekal přítel, tak bych šla.
Místo toho mu dávám jenom číslo a vím jedno - chci ho vidět zas.

Jdeme s přítelem do baru. A pak se pod ním svíjím v posteli. A myslím na toho záhadnýho čtyřicátníka.
Promiň lásko...
Ale jsem ti pořád věrná. Prozatím.

Pak že se lidé mění.
Nemění.
Jenom to v sobě potlačuju.
Jednou to vypluje na povrch.
Myslim, že to bude brzo.

more normal / normaler ?

12. srpna 2017 v 11:17
Dospívám.

Chodím do práce, cvičim, zdravě jim.
Nezmizí to, vím, že ne. Ten hromadící vztek. Ten pocit, že se dusim. Ale teď je to pryč.
Jsem spokojená.
Nebo aspoň nepřemýšlím nad tím, jak se vyfetuju k smrti. Nebo něco podobnýho.To je krok ke spokojenosti, ne?

A pak jdu pozdě večer z práce. Ve městě to žije. Užívám si ty pohledy. To, jak si se mnou chlapi povídaj. A tak.
Chybí mi party. Je to dlouho, co jsem nikde nebyla.
Navždycky zadaná a svázaná.
Ale vím, že je to tak dobře.
Jen se s tím smířit.

Jen už mi možná zase začíná lézt jídlo na mozek. Užívám si, jak nad tím mám najednou kontrolu a zase přemýšlím, co bych kde ubrala.
No. Je to cesta do pekel.

Ono nikdy asi nebude všechno normální. Ale aspoň je to už NORMÁLNĚJŠÍ

psychopat

3. srpna 2017 v 20:52
Říkám si, že je se mnou něco špatně. Něco je hodně špatně. Uvědomuju si to každým dnem.

Miluju svého přítele. Fakt. Zároveň ho nenávidim.
Jak se s tím žije? No nic moc.

PSYCHOPAT. PSYCHOPAT. PSYCHOPAT

Vzpomínám si na dětství, kdy jsem ze vzteku bouchala hlavou do zdi.
Kdy jsem odmítala jíst. Kdy jsem řvala několik hodin v kuse. Na pubertu, kdy jsem si podřezala žíly.
Všichni byli bezradní, věnovali mi pozornost a já si to zvráceně užívala.
Hledali chybu v sobě. Ublížili mi a teď za to pikaj.

Je mi 20 let. Sedím naproti příteli a nemluvim. Snaží se se mnou komunikovat. Snaží se mě dotknout. Žádná reakce.
Je 35 stupnů. Přes 30 hodin jsem nic nepila, ani nejedla. Veškeré pokusy do mě něco dostat selhávají hned v zárodku.
Vlastně se nic nestalo. Jen na mě celkem oprávněně zvýšil hlas.
Ale já ho v tu chvíli za to nenávidim. Chci umřít na dehydrataci. Užívám si, jak se mi motá hlava. Užívám si, jak se mi pletou nohy a každou chvíli se mi zatmí před očima.
Užívám si, jak na mě bezradně kouká. Omlouvá se mi. Nemůže beze mě žít. Miluje mě.
Lásko, prosímtě, napij se. Nechci, abys kvůli mně přestala jíst.
Posměšně se usmívám.

Je večer. Sedím v okně a koukám do tmy. Klepu se. Tečou mi slzy. Z ničeho nic. Proč to všechno?
Začnu ho líbat. Jen já a on. Jako kdyby nic jiného neexistovala.
Zase všechno v pořádku.

Jen škoda, že málem upadám do bezvědomí.