55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Červenec 2017

jak být dospělá

29. července 2017 v 17:28
Máte práci. Máte milujícího přítele. Máte skvělé kamarády. Jste přijata na vysokou.
Mělo by to být nejlepší období vašeho života.

Místo toho sedíte na zemi s tak tupou a neskutečnou bolestí hlavy, že na vás jdou mdloby.
Chce se vám křičet, řvát, kopat kolem sebe. A místo toho jen civíte do trávy.
A pak prudce vstanete a nevíte, co dělat. Cítíte každý nerv svého těla.
Všechno se ve vás tak nějak bije.

Tohle není život, který chci žít. Nebo spíš nejsem stavěná pro to žít?

Nezvládám strach. Strach, že něco zkazím. Strach, že přijdu o práci. Strach o to, že přijdu o své blízké.

Jak s tím můžete žít každý den?

Už je to dlouho, co jsem naposled přemýšlela nad každou kalorií. Vlastně mě z PPP dostal fet. Ironie?
Na fet už nemyslím.
9.6. jsem měla poslední čáru a jako kdybych tím tu kapitolu konečně uzavřela.
Myslím, že musím přestat jíst.
Získat kontrolu.
Začít úplně novou kapitolu.

reason to live

10. července 2017 v 12:17
Sedím u nějakýho polorozpadlýho domu. Mohlo by to být feťácký doupě.
Graffiti, odpadky, prázdné lahve.
Všechno je nějaký moc zamlžený.
Vím, že se tam nemůžu vrátit a chci zmizet. Brečim a nevim, vlastně proč.
Protože jsem asi zamilovaná a ten debil se baví s jinýma.
Protože v sobě mám nějak moc chlastu a nejsem schopna normálně uvažovat.
Nehtama si přejíždím po žílách a to, že u sebe nemám žiletku je jedinej důvod, proč ještě nekrvácim.

Chci jít dál a nevim kam, navíc mám jeho věci a tak čekám, až přijde.
Jako vždycky.
Královna dramatu. Brečí, nemluví, čeká až ji někdo zachrání.

Jsem ve vztahu a všechno je nějaký jiný. Chvílema si říkám, že je to lepší než dřív.
Netahám se s jinýma, nefetuju, uvažuju o budoucnosti.
Ale ono je to nějaký těžký. A už zase žiju jenom ve strachu.

Kde je ten smysl? Smysl toho být naživu?