55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Červen 2017

část 1.

26. června 2017 v 20:15
Nechci spáchat sebevraždu.
Chci se jen zeptat, jestli má cenu ještě žít.
Osudu, boha, karmy, co já vim.
Jak velká je pravděpodobnost, že to nepřežiju?
50 na 50? 20 na 80?

Kolik šancí mi už život dal? Dost.
Párkrát jsem spolykala prášky. Podřezala se. Fetovala. Hladověla.
Život občas není fér. Z jakýho důvodu mi pořád dává šanci tu být? Napsala bych,
že má dobrej smysl pro humor. Ale to bych byla jako x tísiců dalších.
Takže to nenapíšu. Ale sedělo by to. To jo.

Je mi 20 a jsem pořád jak puberťák. Malá vyplašená blonďatá teenka, která nosí emo rukavičky, pod kterýma schovává svoje jizvy. Je drzá a věčně smutná, ale všichni to berou, protože na to má věk. Ona z toho vyroste.

Většinou se to stane.
Ale u mě ne.

Nejhorší je, když jste suicidální, hloupý jedinec, kterému se dostává zvláštní pozornosti.
Zvyknete si na to. A možná z toho důvodu nejste schopni dospět.
Frustruje vás, jakou máte osobnost. Že s takovou osobností nedokážete být samostatní. Že vás to všechno děsí.
Jen vy sami na sebe kladete vysoké nároky a máte nereálné cíle.
Přivádí vás k šílenství, že to, co jiní zvládnou hladce, je pro vás nereálné.
A tak se točíte v kruhu. Občas máte naději. Ale pak zase spadnete z obláčku. A chce se vám umřít.

nový článek

17. června 2017 v 14:53
"Vyřiďte jí, že dokud nepřijde dolu, tak neodejdu"
Jaký to je pocit být milovaný?
Milovaný od někoho, koho nemilujete.
Nic moc.
Trhá vám to srdce.
A tak neuděláte správnou věc. Protože je snazší ubližovat sobě, než druhým.
Nemám ráda léto.
Jako kdyby se moje sebedestruktivní já probudilo.
Totálně svěží, s chutí do života.
Nebo spíš do smrti.
Přijímačky za mnou a já si říkám, že další neúspěch už neunesu.
Jak se vyrovnám s tím, když mě odmítnou?
Neschovám se před verdiktem.
Tady ne.
Možná jsem se měla snažit víc.
Možná jsem neměla fetovat.
Nemám chuť jíst. Bělim si vlasy a přemýšlím, že na to plácnu růžovou.
Skoro začíná léto a jako kdyby všichni zase měli chut na to být nespoutaní. A sjetí.
Taky mám chuť.
Ahoj, co děláš večer? Nechceš zajet? Nedáme něco?
Třeba laso?

crying and dying

10. června 2017 v 8:09
První čára po tolika měsících.
Říkáte si, že to nechcete. Ale ve skutečnosti víte, že jo. Hrozně moc.
Koukneme na sebe s Blonckou (která je mimochodem na zrz), jestli teda jo.
Děláme, jako že váháme. A stejně obě víme, že to je jenom na oko.

Karta. Bankovka. Vysát to všechno. Pálení. Nájezd. Hořkost.

Jako obvykle. Jen už mi to nepřipadá tak skvělý. Tak neskutečný.
Jsem tam s lidma, co jsou na okraji společnosti. Smažky.
Všichni zasekaný. Jinde.
Jezdíme autem, vyschízovaný z policajtů. Nechci tam s nima být.
To neni adrenalin. Necítím se dokonale. Ani tak hezky depresivně. Tohle je zoufalost.

Vrátíte mě domu, abych mohla žít zase svůj život? Protože já mám život.
A i když se poslední dobou cítím hrozně, aspoň něco cítím.
Protože když jste na tom, necítíte vůbec nic.

Dojíždim a já si říkám, kde je to všechno.
Láska. Smutek. Nenávist.
Necítim vůbec nic. Všechno to odplulo a já si připadám jak prázdná schránka.
Chtěla jsem to. Hrozně moc. Ale teď už ne. Teď už to asi nechci.

Celý minulý týden jsem probrečela.
Plakala jsem a plakala a nemohla přestat.
To, že nemůžu být s Kryštofem, mě neskutečně ubíjelo.
"Nejde mi o sex, nevím, proč si to furt myslíš. Co dnes? Nechci tě znásilnit. Jen že budu projíždět kolem"
A tak jsem brečela. Protože mám přítele, kterého nemůžu podvést. Protože mi stejně nemůže dát, co potřebuju.
Protože bych se trápila ještě víc. Až by to skončilo.

Minulý čas.
Mně je to teď všechno fuk.
Už mi zase nejde brečet.
Mám pocit, že část mě zase umřela.