55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Únor 2017

Klid po bouři

16. února 2017 v 14:46
Klid po bouři.

Vidím se, jak ležím na sedačce. Mokré vlasy, co se mi lepí k obličeji. Jsou moc...mokré.
Vnímám to jen napůl. Nemám sílu se zvednout.
Ze zápěstí mi stékají pramínky krve.
Usínám a zase se probouzím.
Už bych měla vstát.
Nevstávám.

Milion zpráv.
Nevím, jak se k tomu všemu postavit.
Lžu.

Vymýšlím si další a další barvité storky, jenom abych nepřiznala, jak na tom teď jsem.
Je mi fajn, je mi skvěle, jenom jsem prostě nezodpovědná.

Zvedám se, maluju se.
Odjíždím.
Jsem otupělá a netečná.
Je mi to všechno jedno.

Střih.

Další den.
Nakupuju jako šílená. Všude je moc lidí, asi se udusim.
Jdu domů. Sluníčko. Idylka, co.
S přibývajícím sluníčkem mám ještě větší sebevražedné sklony.
Přijde mi, že nic nemá smysl. A to slunce, to je pro mě fakt výsměch.

Historie se opakuje.
Pořád a pořád dokola.

Dá se tohle vysvětlit?
Řekne mi někdo doprdele, co mi kurva je?!

vždyt to tak chceš

15. února 2017 v 8:31

A tak tu zase sedim, sama, připadám si... ztracená? bezmocná? zoufalá?
Nevim.

Je pryč a já už bych ho neměla chtít vidět.
Nechci vlastně.
Já to nedávám.

Nevim, co k němu cítim. Vlastně nic moc.
Je to jenom sex.

Nesnášim ta rána. Jak dva cizí lidé.
Jak kdyby se to předtím úplně smazalo.

Vždyť to tak chceš.
Jo, asi jo.
Asi to tak chci.

Horká vana, žiletka.
Myslíš, že s tím všechno odpluje?
Ne.
Utíkám před zodpovědností.
Chci umřít.
Nemám na to.
Tak aspoň breč, prosím.

rezignace

8. února 2017 v 17:57
Rezignuju. Stagnuju. Odmítám. Odcházím.

Každý se za něčim žene. Zažívá si vzestupy i pády, prohry, výhry... Blabla.
Já se ženu za smrtí.
Nepřipadám si dost dobrá. Všechno mi přijde tak zatraceně zbytečný.
K čemu to všechno?
Stejně jednou umřeme.
Tak proč neumřít hned?

Fetovala jsem. Rok a něco.
S tou dablovanou koulí víc, ale kdo by ji počítal.

Byla jsem schovaná. Jako kdybych sledovala film.
Trpěla jsem u toho, ale tak nějak jinak.
Měla jsem omluvu proto, proč nemůžu žít.
A neměla jsem kolem sebe nikoho se zdravým rozumem,
takže jsem si ani nepřipadala blbě.

Zato teď, teď trpim doopravdy.
Postavila jsem se tomu všemu čelem a takhle jsem dopadla.
Měla bych žít, ale nevím jak, protože to neumím.

Včera jsem šla a prostě sebou sekla.
Mysleli si, že jsem si zase něco vzala.
Nevzala.

I moje tělo už odmítá poslouchat.
Vypovídá službu.

Hide hid hidden

1. února 2017 v 13:06
Schovávám se.
Před světem.
Před láskou.
A nejvíc sama před sebou.

Děsí mě dospělý svět, děsí mě to být zodpovědná.
Stačí jedna čára a všechno to mizí.
Dojezd, já totálně vymletá, s pocitem, že je to tak v pořádku.
Ležím v posteli, poslouchám Ibalgin a civím do zdi.
Jako za starých časů.

Nemůžu se dočkat zítřejší party.
Já na nebezpečně vysokých jehlách, s nebezpečně krátkými šaty.
Tequila, tequila, tequila.
Neřešit nic.

Už bych se neměla schovávat.
Už bych se neměla tolik bát.

Holčička, která nechtěla vyrůst.
Na tenhle svět nejsem stavěná.