55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Leden 2017

Poslední čtvrtka

30. ledna 2017 v 18:03
Jako kdybych tím všechno měla dát do pořádku.
Přepne mi to mozek.
Nebudu muset jíst.

Budu jinde.

Jsem jinde.
Tak moc jinde, že se to nedá snést.

Bylo to naposled. Nejsou to jen plané řeči, je to fakt.
Fakt, kterej mě zabíjí.

Zabijí mě to, že nejsem schopná mít vztah. To, že tu neni, i když bych strašně chtěla.
To, že bych ho neměla vídat. To, že jsme se nejspíš ve čtvrtek viděli naposled.
Bude to tak nejlepší. Vím, že to nikam nevede. A on to ví taky.
Se mnou to nikam nevede.

Sedim s holkama na kafi, najíždí mi stav, v crashi, to chceš.
Motá se mi hlava, nekoukej mi na zorničky.
Všichni koukaj.
Cígo, nekonečná cesta přede mnou, já, já, já, notcaring.
Nebo spíš too much caring?

Jsem sjetá a chci zmizet.
Jenže pořád je tu dost dní.
Takže jenom musim vydržet.

blabla

26. ledna 2017 v 15:43
Nechci tě, už tě nikdy nechci vidět.
A pak zase chci. Strašně chci.

Nikdy se nedokážu vyrovnat s tím, kdo jsem. Nikdy k sobě nedokážu někoho opravdu pustit.
Jak můžu k sobě pustit někoho dalšího, když neumim žít ani sama se sebou?

A stejně to pořád dělám.
Spí u mě, popíjíme víno, spíme spolu.
" Asi s tebou chci chodit. Ale ty nechceš. Tak nic, tak jenom sex, ten mě s tebou baví"
Nechci s nim chodit, ale ani nechci, aby mě měl jenom na sex.
Vypadni z mýho života, děláš mi ho ještě komplikovanější, než je.

Jsi jako moje droga. Pokaždý, když jsme spolu, si říkám, že je to naposled. A nikdy není.

Zase to začíná. Party, moc alkoholu, spousta kamarádek, spousta známých.
Potkávám téměř obden I. Je fajn být nad věcí po tom, co jsem z něho byla v háji.
Stejně ho mám pořád ráda.

A pak je tu Kulturista a pak taky Komárek, kterej si plánuje naší společnou budoucnost.
A já jsem pořád sama a v prdeli a chci umřít.

pořád já

11. ledna 2017 v 17:57
Dokud je to jenom já a parno, tak je to v pořádku.
Jsem to pořád já.

Mám nad vším kontrolu a můžu to kdykoliv stopnout.
Je to moje malé tajemství.
Malý únik ze světa, ve kterém žiju.

Mám ráda, když se cítím nadpozemsky.
Procházím se městem, přitahuju pohledy okolí, protože
jsem štíhlá a blonďatá (chlapi, vy jste tak povrchní)
a mám pocit, že se mě absolutně nic netýká.
Jsem tam, kde oni ne.

Dávám si cígo, cítím, že jsem nějak moc.
Všechno mě tak nějak míjí.
Je to jenom dneska. Možná zítra.
Pak zase budu žít svůj život.

Co je na drogách nejhorší? Lidi, co je berou.
Ti mě zničili dřív než parno.
Nikdy víc.

delete

5. ledna 2017 v 17:39
Zase se prohlížím v zrcadle. Tlustá hrošice, nenávidim tě, jak někdo může být tak ohavnej?

Pak mi píše K., chce si zašukat. Di do prdele. Ty si nebyl dobrej nápad od samýho začátku a nikdy nebudeš.
Ale díky tobě jsem zase povznesená nad tím všim, takže dík.

Chci si lítat, hlavně brát všechno easy.
Už jenom 2 měsíce do konce datumu spotřeby, hhh.

To, že jsem se narodila špatně je kurva jasný.
Nemám tohle zapotřebí.
Pořád se snažit někomu zavděčit, pořád si na něco hrát a pak brečet čumět do blba doma v posteli protože se mi nelíbí, kdo jsem.
Kterej člověk nebrečí?
Mně to jde jenom, když se řežu. Neni to stejnej efekt jako u čůrání? Jakože když koukáte na něco tekoucího, tak se vám chce? lala.

Nenávidim být doma, nenávidím být venku, nenávidim být s někym.
Tak asi bude chyba ve mně.
Vymažte mě, prosím.