55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Listopad 2016

Recovery

29. listopadu 2016 v 17:16
Dneska jsou to přesně 2 měsíce.
2 měsíce, co jsem čistá.

Připadá mi to strašně dlouho.
Pamatuju si, jak jsem seděla ještě ve schíze na zemi, protože se mi tak klepaly nohy,
že jsem nedokázala chodit.
Řinuly se mi slzy po tvářích, připadalo mi, že se dusím, že blázním.
A V. mi řekl, že bych si měla dát aspoň 2 týdny pauzu od matra, nebo se mi ty stavy vrátí.
I přesto, jak jsem na tom byla, jsem si to nedokázala představit.
Koukly jsme se na sebe s Blonckou a jen se usmály. Ten pohled tovíšžejo.
Vydržela jsem to 11 dní a bylo to nejdelších 11 dní v mém životě.
Měla jsem pak hroznej dojezd. Připadala jsem si hnusně. Ale šla jsem za NÍM, protože doma bych se zbláznila.
Ze začátku mi byl ukradenej. Pak už moc ne. Pak se ze mě stala nechutně žárlivá holka, která nedokázala nic jinýho, než kontrolovat fb a nežrat.
Jedna věc byla dobrá - nedokázala jsem jít za kymkoliv jiným, tudíž jsem se neměla jak sjet.
A že jsem občas chtěla. Ale co kdyby mě zrovna chtěl vidět a já bych byla někde sjetá, žejo.

Nejhorší je si s někým začínat, když jste totálně na dně.
V tu dobu se na lidi neskutečně upínám. Zaměřim se jenom na jednoho člověka a ti ostatní mě nezajímaj.
A pak jsem v prdeli.
Nejhorší je ten pocit, když nevíte, na čem jste.
A děláte ze sebe někoho, kdo je tak nad vším povznesený, že se ani nemůžete zeptat.
Protože youdontcare.

Hrozný noci. Bolesti hlavy. Neustále kontrolujete mobil. Bejvalá feťácka kámoška přidává fotku s mýma bejvalýma kámošema "jsme pěkně." Smažky. ON přidává video na instastories... hahaha.
Tak teď už neusnu.

Deaktivovanej FB, šedý vlasy, žádný jídlo.
Takhle vypadá emancipovaná žena.
Prostě jenom hubnu.
A nechci se zabejvat kravinama a tak.
Potřebuju být sama a dostat se tak přesně tam, kde chci být.
Nechci zase smažit a žít život, co mě nenaplňuje.
Nechci být zase na dně, bez zájmu, bez života.
Nechci skákat do postele jen tak někomu, abych si dokázala, že můžu.
Nechci se ničit.

Když si to budu pořád opakovat, třeba tomu jednou uvěřím.

Done with waiting

25. listopadu 2016 v 18:25
Celý život jsem byla na někom závislá.
A pořád jsem čekala.
A nemůžu si vzpomenout na dobu, kdy jsem byla opravdu šťastná.

Nenáviděla jsem se.
Neuměla jsem se srovnat sama se sebou.
Ničila jsem se.

Přestávám vinit za ty všechny hnusný věci, co se mi staly párno.
Já prostě nemám psychiku na to brát drogy.
Prohlubují jenom moje stávající deprese.
A jako dieta to nikdy moc nefungovalo.
Ta touha po cukru vždycky stála za to.

Učím se být sama.
Ne stát za něčím zadkem a čekat.
Ale být sama a být tak šťastná.

You can't love anyone else if you don't love yourself.
Otřepaná fráze, ale je to pravda.
Teď není správná doba na to se zamilovat. Na to mít nové přátele.
Musím se po těch letech zamyslet nad tím, co vlastně chci.

A na 1. místě je zhubnout. 15kilo dole a budu spokojená.
Soustředím se jenom na to. Hodně čtu, cvičim a prolejvám se litry vody.
Občas si připadám jako naspeedlá veverka.
Stačí nejíst a jste jako na piku.
Nepotřebujete spát, pořád musíte něco dělat. Protože jste jídlo odsunuly na druhou kolej.

Proč? Asi chci vidět, co se stane.
Vždycky jsem o tom jen snila. O tom, co bude, když budu nebezpečně štíhlá.
A teď jsem na nejlepší cestě.

Není tu nikdo, kdo by mi stál v cestě za mým snem.

Dying inside

22. listopadu 2016 v 21:30
Nenávidim ten pocit.
Bezmoc.

Zamilovaná do kluka, který za to nestojí.
Neschopná pohnout se dál.
Vlastně bych se neměla pouštět do něčeho jiného.
Ne teď, když potřebuju zhubnout na kost.

Jen bych ho potřebovala dostat z hlavy.
Hned.

Vím, že to přejde.
Jenom musím něco udělat, prostě musím.
Vím, co potřebuju.

Byla jsem s M. na kafi.
Řekla jsem jí to. O párnu. Měla jsem pocit, že jí to dlužim.
Koukala na mě zvláštně.
Nevím, jestli to někdy vstřebá.
Teď si připadám jako nahá.
Tak zranitelná.
Nevim, co mě to napadlo. Žijeme každá v jiných světech.
Je mezi náma propast, kterou jsem teď ještě prohloubila.
Well done.

Jediná dobrá věc je, že mě z toho všeho přešla nadobro chuť k jídlu.
Je to pryč.

Crazy bitch. Never fucking eats

21. listopadu 2016 v 17:49
Dobře no, možná mi je trochu blbě.

Když vám to normálně myslí a nemáte sebedestruktivní sklony, na omdlévání vám nepřijde nic fascinujícího.
Řeknete si, že je něco špatně a jdete si lehnout.
Ale pokud jste tak trochu magor, jakmile se oklepete, jdete cvičit.
Moc to nejde, protože jste slabí a pořád se vám točí hlava.

Blik. Cvak. Tma. Studený pot.

Jo holka, to máš z toho, že nežereš.

Juu juu juu, jako kdybych se dostávala do jiných dimenzí.
Člověk uvažuje úplně jinak, když přestane jíst.

Všechno je najednou tak jak má být.
Nepotřebuju nic jiného než tohle.

Neni lepší společník.

Bohyně slunce

15. listopadu 2016 v 21:43
Nevím, co to je.
Prostě tomu nerozumím.
To, co cítím.
Začínám ho mít ráda? Nebo si na něj zase jenom zvykám?
Zase se to děje.
Zase odsunuju všechny příslušníky mužského pohlaví někam hodně daleko ode mě a on je pro mě number one.
Tak by mě zajímalo, co já jsem pro něj.
Nemám se ráda, když žárlím.

Myslim na něj. A chci ho. Vlastně jsme spolu ještě ani nespali.
Dokáže mě hodiny zasypávat polibky a přivádět k orgasmu.
A k šílenství.
Nechce to uspěchat? Má mě rád? Co po mně vlastně chce?

Šla jsem po městě s lidma ze školy.
Mám takovej pocit, že mě úplně nemusí.
On to neni pocit, on to je fakt.
Příliš hlučná a jízlivá. Nebo podezřele tichá s pohledem nezajímáměnikdozvás
Buď si mě zamilujete, nebo mě budete nenávidět.

Potkala jsem D. To je ten kluk, pro kterého jsem bohyně. Bohyně slunce, moře, země a tak.
Byl to Bloncky známej. Sjeli jsme se všichni dohromady. A on se do mě zamiloval.
Pro mojí zapálenost. Že jsem chytrá a krásná.
Párkrát jsme se pak viděli a já se s nim přestala bavit.
Byl smutnej, ale přežil to.
Tak mi znova psal. Že úplně zářím. Že mě chtěl vzít do náruče a políbit, ale pak si to rozmyslel.
Hahaha.

Šla jsem kámošovi vrátit skejta.
Byla tam jedna holka.
Rýsovala čáru.
"Fetuješ? Chceš taky?" "Ne"
Strašně jsem chtěla.

Cesta do pekel

13. listopadu 2016 v 8:58
Říkáte si, že je to blbost.
Chcete to v sobě potlačit.
Přestanete jíst, protože vám to připadá jako jediná cesta k tomu to přestat cítit.
Jediná cesta k tomu vrátit se zpátky na zem.

Zatím to moc nefunguje.

Existuješ pro mě jenom ty.
Proč se na mě tak hezky díváš?
Držíš mě a nepouštíš.
Nechci, abys mě někdy pustil.

Nevím, co to všechno má znamenat.
Ale s jistotou vím, že mě to zničí.

Už ses posunul před piko.
Tak to už je vážně cesta do pekel.

Bud se mnou

6. listopadu 2016 v 9:12
Potkám kámoše, jdem na cígo, vypráví mi, jak si jede bomby.
"Jsem 4 dny čistej"
Aha, tak to jsi velkej kluk.
-Jak se má A.?
-Včera po mně chtěla sehnat párno.
Pořád v tom lítá. Proto se s ní nemůžu bavit.
Když jsem s lidma, co smaží, chci taky.
Mám strašnou chuť.

--------------------------------------------------------
Jsi tak něžnej a tak hezky na mě koukáš.
Přitlač.
Chci víc. Chci víc.

Buď se mnou.
Navždycky.
Prosím

pořád při starym

2. listopadu 2016 v 19:05
Cesta k uzdravení? Přestat vinit ostatní.
Za všechno si můžu sama.

Jako kdybych se vracela do dob, kdy mi byly 4 roky a já celé odpoledne řvala. Vzteky, nebo zoufalstvím?
Bylo mi 7 let, už jsem byla tišší, jen jsem mlátila hlavou do zdi a chtěla umřít.
Sbalila jsem si kufřík a představovala si, jak půjdu po hlavní silnici a pak to skončí.
Nebo že se svléknu do plavek a skočím z okna. A umrznu. Představovala jsem si to každý den.
Hrála jsem si s panenkami. Ponižovala je a nutila je jíst.
Bylo mi 8 let a já byla součásti něčeho, čeho jsem nikdy neměla být. Nechutnej oplzlej 12letej kluk který si mě vybral jako sexuální experiment. A já se nechala. Věděla jsem, že je to špatné, jen jsem neměla sílu moc vzdorovat.
Vlastně jsem neměla ponětí, co to vlastně dělá. Kde na to přišel?
Bylo mi 10 let a já si vytvářela svojí vlastní realitu, ve které jsem žila. Nutila jsem se nejíst a cvičit.
Ponižovala jsem se a dělalo mi to dobře.
Celé dny jsem se učila texty, nebo mluvila s někým, kdo neexistoval. Well done.
Bylo mi 12 let. Zamilovala jsem se do kluka. Váleli jsme se nazí na zemi. Říkal, že si představuje, že jsem Sabina.
Souhlasila jsem s tím. Kdo by mohl milovat mě?
Bylo mi 14 let. Přestala jsem jíst. A pak jsem zase začala jíst až moc. Záchvatové přejídání. Sebenenávist.
Přesně o 15.narozeninách jsem se začala řezat. Jenom tak lehce.
16 let. Záchvatové přejídání. Přemíra alkoholu. Žiletka a spousta chlapů, co se mě dotýkalo.
17 let. Zamilovala jsem se. Hodně jsem pila. Jedla, nejedla. Vymyslela jsem si, že jsem těhotná a pak jsem tomu sama věřila.
18 let. Spala jsem s klukama. Jen tak. Abych si ublížila. Sjížděla jsem se práškama a hodně pila. Chtěla jsem se zničit. A pak se pokusila o sebevraždu.
Začala jsem s pervitinem. Začalo to nevinně. Nenáviděla jsem se za to, že jsem jedla. Připadala jsem si jako velryba. Bála jsem se lidí ze třídy. Na dně.
19 let. Pervitin. Moc pervitinu. Denní hulení. Denní chlastačky.
Začala jsem spát s klukem, co do sebe pral jenom kulatý. Já pro něj byla obyčejná smažka. Vlastně to bylo tak. Byla jsem totálně v prdeli, nevěděla jsem, co se svým životem. Věčně sjetá, nebo zhulená. Chtěla jsem to brzo skončit.
A pak přišli jiní lidi. A já do toho spadla tak, že jsem něvěděla jak.
Málem jsem se zbláznila.

Bláznim pořád. Jenže teď už z toho nemůžu nikoho ani nic obviňovat.
Vždycky jsem byla magor.

Zase nežeru. Myslim, že mi timhle tempem brzo přeskočí a... co.
Nic nového.