55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Říjen 2016

Strach

31. října 2016 v 18:04
Pořád žijeme ve strachu.
Každou minutu, každou sekundu každého proradného dne.
Kolik strachu má člověk?
Dá se to vůbec spočítat?
Všichni se bojíme.
A víte, jaký strach je nejhorší?
Když se bojíme, že ztratíme někoho, koho tak milujeme.
To pak z nás dělá blázny.
Šílíme a jsme bezmocní.
Jak dlouho se to dá vydržet?
A dá se to zastavit?

Možná když vám na všem přestane záležet.
Když se vám vytratí jiskra z očí.
Když se na sebe koukáte v zrcadle a nepoznáváte se.
Kdo je ta osoba?

Pak se asi přestanete bát.

Everything and nothing

28. října 2016 v 11:04
Cítím se sama, i když sama nejsem.

Byli jsme spolu celou noc.
Jen ty a já.
Svíjím se pod tebou a ty mě hladíš po tvářích.

Nejsem šťastná.

Mám v sobě jedno velké prázdno.
Snažím se to zaplnit.
A prostě to nejde.
Nic nepomáhá.

Bude někdy dobře?

Chci se sjet.
Neskutečně moc.
Chtěla bych zažít ten chvilkovej pocit štěstí.
I ten drsnej pád zpátky na zem.
Stojí za to.

Vážně nevím, jestli tomu ještě dokážu vzdorovat.
A jestli jo, jak dlouho?

Too complicated

26. října 2016 v 20:41
Snažím se od toho světa držet dál.
Snažím se.
Vážně.

Dealer pořád volá. Bože můj.
Co si myslí?
Že nakráčim do toho jeho doupěte a zase se s nim vyspim, jako kdyby se nechumelilo?
Asi si myslí, že je vtipnej.
Připomíná se mi každý týden.
Pak mi píše S. Zase.
Jak by na mě mohl zapomenout.
Je do mě zamilovanej.
A já jsem prý mrcha, co ho provokuje.
Haha.
Jedna věc je jistá, nebýt drog, nikdy bych se s nim nebavila.
Pořád jsem ho nevyškrtla ze svýho života.

A pak je tu ON.
Stále na scéně.
Tak trochu mě to děsí.
Nevím, jestli jsem připravená na to, si někoho takhle vpustit do života.
Nemám ráda to... poznávání.
Myslí si, že jsem jiná, než doopravdy jsem.

Asi bych chtěla někoho, kdo do mě bude vidět.
Kdo mě bude chápat.
Kdo mi bude rozumět beze slov.

Jo, holka, na to si moc komplikovaná.

Prázdnota

23. října 2016 v 15:57
Ležela jsem v posteli a myslela, že blázním.
Třes těla. Tupá bolest hlavy. Vtíravé myšlenky.
Vím, jak to zastavit.
Tak co? Alkohol, nebo nůž nebo obojí?

Zvládla jsem to bez toho.
Bylo to bolestivější a zdlouhavější.
Ale jsem tady.
Bez dalšího černého puntíku.

Jen jsem tak prázdná.
Tak prázdná, že se to nedá vydržet.
Jednou mě to pohltí.

Můžu s tím vším bojovat.
Ale nemůžu pořád vyhrávat.
Tak to v životě nechodí.
V mém rozhdně ne.

Jen jsem tak dlouho s nikým nemluvila...
S nikým, kdo mě opravdu zná.
Jenže... kdo mě vlastně opravdu zná?

Sovička

22. října 2016 v 9:11
Páteční večer u pan a paní Smithovi.
Páteční noc s tebou.

Že prý holka ztrácí hodnotu, když hned klukovi dá.
Tak jsem se rozhodla, že ti v dohledný době nedám.

Dlouhé hodiny spolu v autě.
Koukáš se na mě s obdivem.
Líbáš mě a hladíš mě ve vlasech.
Nevíš o mně téměř nic.
Nechci si moc povídat. Tak se neptáš.
Známe se dlouho, přesto jsme jak dva cizí lidé.
Vlastně proč jak?

Proč se do toho zase pouštím?
Co si asi myslim, že se stane?
Nic. Prostě nic.

Všechno má začátek, ale i konec.
Tak to prostě je.
A protože jsem blbá kráva, zažívám ty konce poměrně často.
Asi už nechci.

Přijdu ve 4 ráno. Spim 3 hodiny a jdu cvičit.
Miluju ty nevyspalé oči.
Propadlé bříško.
Ani k tomu nepotřebuju párno.

Pořád se schovávám.
Tanec, náročné work-outy, žádné jídlo.
Začínám to milovat.
To je to, co chci.

Schovat se do tanečního studia a jen tančit.
Cvičit.
Vzdělávat se.
Změnit se.

S hlavou v oblacích

20. října 2016 v 14:38
Je to 20 dní.
20 dní bez pervitinu.
36 dní bez alkoholu.
40 dní bez trávy.

Za poslední rok je to rekord.

Zachumlaná v tlustém svetru.
S knížkou v ruce.
S hlavou v oblacích.

Je toho tolik, co chci.
A nevím, jestli mám na to, to zvládnout.

Je to pro mě všechno hrozně těžké.
Odmítat něco, co mám na dosah.

Píše mi Dealer, jestli se nechci stavit.
Volá mi S. a chce, abych s nima šla na akci.
Chce, abych se s nim sjela.
Neodpovídám.
Vím, že dělám správnou věc.
Přesto se s tím peru každý den.
Pomalu ale jistě si zavírám cestu do pekla.
Jak jednoduché ji bude zase otevřít.

Vlastně se mi to líbí.
Být normální.
Zase mě baví věci, co mě bavily dřív.
Zase jsem schopná mít režim.
Přemýšlet o budoucnosti. Plánovat.

Tak proč se mi po tom světě, který mě tak ničil stýská?
Proč mi to sakra tak chybí?
Přejde to někdy?

Alespoň hodina pohybu denně.
Poledance, rychlá chůze, posilování.
Málo jídla a spousta vody s citronem.

Chci to.
Strašně to chci.

Všechno se to vždycky točilo kolem postavy.
Sebenenávist. Tak velká sebenenávist, která mě dohnala až k pervitinu.
Možná bych měla odstranit příčinu.
Příčinu toho všeho.
Moje tělo.

Třeba to pak přejde.
Určitě to přejde.

I love you mummy - your little girl

17. října 2016 v 17:51
Je mi líto, že jsi kvůli mně brečela. Že jsi se musela tak bát, že mě ztratíš.

Omlouvám se za ty noci, kdy jsi na mě čekala s hrůzou, kde zase jsem.
A já přišla až další den odpoledne.
Za dny, kdy jsem s tebou nemluvila, nebo na tebe jen ječela, ať mě necháš žít.
Za dny, kdy jsem koukala do zdi a ty si pro mě byla neviditelná.
Za to, že jsi mě musela najít apatickou nebo v bezvědomí.
Za to, že jsi mi musela desinfikovat rány a denně se strachovat, jestli to neudělám znovu.
Za to, že jsi musela nacházet flašky vodky, střepy i žiletky všude po pokoji.

Pro žádného rodiče není jednoduché přijmout, že jeho dítě blázní.
Mrzí mě to. Nikdy jsem tě nepřestala milovat. Jen to nešlo ovládnout.

Usínám s tebou objetí a zase se probouzím.
Občas si povídáme.
Jezdíme spolu autem a ty pořád blábolíš, i když víš, že mi to leze na nervy.
Chodíme na fotbalové zápasy a pečeme dorty.
Stříháš mi vlasy a naháníš se mnou Cassie.

Děkuju, že mi pomáháš dospět.
Nějak jsem tu dobu dospívání prošvihla.
Zase jsem tvoje malá holčička. Aspoň na malou chvíli.

Miluju tě, mami.
Nic není víc.

When I decided to disappear

14. října 2016 v 18:22
Death is easy. Life is harder.

Minulý rok touhle dobou jsem byla zavřená s A. v baru na záchodech a šňupala párno.
Pily jsme Sex on the beach a potkaly Italy, co mě chtěly unést na Spirita.
Seděly jsme před klubem a dávaly brko s klukama z Příbrami. A pily Gin se spritem.


Dáváme lajnu venku.
Stojíme ve frontě a čekáme. Na akci snů.
Paříme. Další lajna.
A pak mi A. zmizí a najednou je tam Motýl a dává mi houbičky.
Možná odletim.
Je tam J. a kupuje mi vodku s redbullem.
Paříme. Další vodka.
Chceš mě. Chci tě.
Všechno je tak mlhavé.
Vím, že na tobě sedím. A ono prší. Víc deště, prosím.
Potkáváme se k ránu s A. a mizíme na záchody.
Je 8 ráno, sedíme v nonstopáči, vypadám jak kdybych se chystala umřít.
Dávám si presso.
Asi aby mi srdce nepřestalo tak mocně bít.

Chybí mi parno, chybí mi A., chybí mi akce.
Ale já to zvládnu.

....Sama tomu nevěříš...

V jednu chvíli pohazuju vlasama, vyzývavě se ti koukám do očí
a dělám všechno proto, abych ti připadala neodolatelná.
Chci se s tebou vyspat.
V té druhé chvíli ležím zachumlaná pod peřinou a je mi špatně z toho,
co jsem zase doprdele dělala.
Myslím, že chci být v klidu. Chci být jak ledová královna. Tak sofistikovaná. Tak chladná.
A pak si prostě zase nemůžu pomoct...

Usmívám se na Kulturistu. Povídáme si.
On se usmívá.
Už se začíná chytat.
Tebe dostanu, ty jeden slušňáčku.

Fuck this shit

10. října 2016 v 22:14
Nemusíš být ani na drogách.
Ty se chováš jako blbá kráva i bez nich.

Nejhorší sex - nesex mýho života.
Teď se omlouvám všem ex.
Jestli jsem o nich někdy řekla křivé slovo.
Beru všechno zpět.
Protože všech 8 předešlých mi to fakt umělo udělat.
Narozdíl od něho.

Je mi fakt zle.
Nevim, proč jsem to udělala.
Asi nedostatek pervitinu.
Asi bych se měla sjet, abych zase začala uvažovat.

Snažím se normálně žít.
A když mi spadly moje perníkové brýle, tak jsem zjistila,
že mi to nějak nejde.

Když si frčíte na sněžným skútru,
tak neustále mluvíte o tom,
že je to naposled a že začnete žít.
Že to je přesně to, co chcete.

No. Neni.
Proč lidi, co odvykají se opět vrací k jedné velké smažparty?
Protože je to snazší.
Protože o tom normálním životě můžou mluvit,
ale nemusí ho žít.

Zasraná realita.

14 dní

7. října 2016 v 17:03
Volal mi Dealer. Pár dní zpátky.
Nechápu proč.
Co po mně ještě chce?
Uživatel je nedostupný.

Mám to pořád před očima.
To, jak mu říkám ne a on ho stejně vyndavá.
To, jak se směje a mě to děsí.
To, jak mě použije. Jako nepotřebnou matraci.
Udělá se a beze slova odchází.
A já jen sedim na jeho gauči. A je mi tak zle.
A pak ho slyšim.
Pořád ho slyšim.

Jsou věci, které se nezapomínají.
I kdybychom sebe víc chtěli.

Chci to vůbec?

Psala jsem si s Blonckou.
"Hlavu jsem nechala v lese"
"Jak poznám, že mi hráblo?"
Být se svým přítelem, přepálit se a jet na vltavíny.
To je teď její život.
Říkala, že s tím přestane. Sama tomu nevěří.
Chybí mi.
Chybí mi naše přespávačky na parnu.

Seděla jsem ve škole a cítila to šílené prázdno.
Šílené prázdno. Je to tak silný pocit.
Byla jsem jak paralizovaná.
Dělo se to uvnitř mě. A nechtělo to odejít.
Co jsem mohla dělat?

Pamatuju si, že se mi to stávalo jak malé, když jsem byla dlouho bez maminky.
O pár let později to bylo častější a častější.
Snažila jsem se to zaplnit jídlem.
A tak jsem se začala záchvatově přejídat.
Nepomohlo to.

Proč musí být jídlo důležitou součástí našich životů?
Je to můj nepřítel, který mě denně pronásleduje.
Zkuste si s tim žít.


http://ask.fm/likeafairy1 - kdyby se chtěl někdo na něco zeptat, máte možnost.)