55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Září 2016

nic

30. září 2016 v 17:17
Říká se, že čas hojí rány.
Ale k čemu to je, když se rány ani nestačí zahojit a už se tvoří nové.
Některé větší, některé menší.
Vlastně je to jedno.
Poznamenají nás všechny. Navždycky.

Mám pocit, že už nikdy nebude dobře.
Vydržela jsem to 2 týdny a myslela jsem, že budu konečně v pohodě.
A pak se sjedu při první příležitosti.
Nechám ho, ať na mě šahá. Nechám ho, protože mu přece něco dlužím.
Chce se mi zvracet.

Nemám ráda dojezdy, nemám ráda, když jsem zasekaná a mozek odmítá fungovat.
Ve škole jsem nebyla schopná odpovědět na jednoduché otázky.
Soustředení lvl. nula. Neschopnost poskládat větu.
Předvedla jsem se před inteligentama jako totální píča.
Vlastně by mi to mělo být jedno.
Vlastně mi to je jedno.
Jen mám opět posranou psychiku. Zase se rozpadla na milion kousků.
Nevím, jestli mám sílu ji opět skládat.

Sama sebe nechápu.
Měním názory z minuty na minuty.
V jednu chvíli jsem depresivní, v druhé veselá a jízlivá.
Otravná holko.

Nikdy nebudu člověkem, kterým bych chtěla být.
Asi to neni v mých silách.

I přesto lítáš

30. září 2016 v 7:44
S hlavou v oblacích, jen tak pěšky 8 kiláků.
Mám pocit, že to všechno zvládnu.
Je mi fajn.

A pak mi večer píše S., ať jdu ven.
Na chvíli. Že pojedeme na výlet.
Říkám, že je to únos a směju se.
Narýsuje mi čáru. "Zase si mě rozbrečel"
Jedeme na byt.
Má tam kamarády. Jednoho Rakušáka.
Mluvíme spolu anglicky několik hodin v kuse.
"You´re such an amazing girl"
Oslnila jsem ho. S. si mě posazuje k němu.
Musím to trpět. Prostě musím.

Odjíždíme a jsme v autě jenom já a ty.
Vím, že máš se mnou plány.
Já taky. Vymýšlím únikový plán.

Jsme na vyhlídce a ty znova rýsuješ.
"Jenom jestli chceš" Jasně, že chci.
Za pár hodin jdu do školy, chci být ready.

Posadíš si mě na sebe a objímáš mě.
Nemám nic proti objetí. Vlastně tě mám ráda.
A pak začínáš pokládat sedačky a cítím, že ti tvrdne.

Zrychluje se mi dech a srdce mi buší tak, že mi to nepřijde možné.
Nedotýkej se mě, prosím nedotýkej se mě.
Dívám se před sebe. Hlavně ne na něj.
Zasekávám se do hvězd. Jako kdyby se mi rozplývaly.
Klepu se a je mi hrozně.
V autě hraje Ty děvky jsou tak eazy.
"Jsi taky tak eazy? Taky jsi je měla všechny?" Jen opovržlivě kroutím hlavou.
Jsi naštvanej, že za tebou nejdu. Jsi naštvanej, že se po tobě nesápu.
Nechci. Nikdy. Je mi z toho zle.

Odjíždíš a dávám ti pusu. Za ty čáry.
Tak zase ve 4?

Jak můžeš?!

Jdi do sprchy, za chvíli musíš jít.
Si tak zodpovědná.
Vážně.

Nechci lítat

28. září 2016 v 13:08
Prakticky celý svůj život jsem se snažila být někým jiným.
Až jsem zapomněla, kdo vlastně jsem.
Snažila jsem se najít svou duši.
S tak šílenou horlivostí, že jsem z toho málem vykrvácela.

Nelituju ničeho.
Nelituju dlouhých let s poruchami příjmu potravy.
Nelituju zneužívání alkoholu, antidepresiv, prášků na bolest, dokonce ani tvrdých drog.

Udělalo to ze mě člověka, kterým jsem teď.
Mám ráda toho člověka.
Někdy.

Říká se, že kdo nic nezažil, nemůže být dobrým spisovatelem.
Všichni dobří spisovatelé byli šáblí. Rozbitý. Nepochopený.
Vypořádávali se se svojí bolestí potichu.
Vloženou do svých příběhů.
A pak spáchali sebevraždu.

Polykám doplňky stravy. S nechutí. Tak velké tablety.
Připomíná mi to moje nadužívání všelijakých léku.
Nesnáším prášky. Připadá mi, že se mi zasekávájí v krku.
Ale musím. Chci být zdravá. Nebo aspoň tak vypadat.
Češu si zničené vlasy. Láme se mi nehet.
Čistím si zuby. Krvácejí mi dásně.
Promazávám si rány na zápěstí. Přelepit, obvázat.
Nechci děsit lidi.
Unavené oči a oteklý obličej.
Vydrž to.
Zase bude dobře.

Psala mi Bloncka. Myslím, že už jsme zase v pohodě.
Ale cítím to. Cítíme to obě. Tu vzdálenost mezi námi.
Ona si lítá na obláčku s pervitinem a jejím novým přítelem.
Brzo spadne.
Já spadla dávno a bylo to právě včas.

Zmizela jsem z toho světa. A nechci se do něj vrátit.
Nechci se denně bát.
Nechci žít v letu. Nechci si lítat.
Začíná se mi to líbit na zemi.

When I first met you

27. září 2016 v 15:11
25.10. 2013

Říkala si, že to bude úžasný.
Říkala si, že se budu ovládat.
Že budu mít spoustu energie a nebudu muset spát.
"Není se čeho bát."
A tak jsem se nebála.
Bylo mi 16 let a teprve jsem začínala poznávat kouzlo alkoholu.
Nechtěla jsem to šňupat. "Chci to jenom do pití"

Panák rumu a v něm párno.
Kopni to tam.

Čekání na nájezd. Nevěděla jsem, co se se mnou děje.
Točení hlavy a nekonečná euforie.
Široký úsměv. Všechny vás miluju.
Nechtěla jsem se ovládat, byla jsem nespoutaná.
Mluvila jsem, nevěděla jsem o čem, ale nešlo to zastavit.
Obdiv. Hladové pohledy. A já si lítala.
Tvoje první drumcová akce, první zkušenost s pervitinem.

To jsi ještě chodila na akce kvůli hudbě. Ne kvůli parnu.

17.7.2015
Poprvé podruhé.

Nešťastná. Bolavá duše. Nevěděla jsem, co se sebou.
A pak si zase přišla ty. Řekla jsi, že se sjedeme.
Konečně jsme zase měly dealera.
Toho Dealera, který mě o rok později dostal na samé dno.

První šňupání. Pamatuju si to jako kdyby to bylo včera.
Pily jsme Tequillu sunrise s gramem v kapse.
Záchody v baru.
Byla jsem nervózní. V očekávání.
Koukala jsem na tebe, jak zkušeně rýsuješ.
Peněženka. Kartičky. Srolovaná bankovka.
Dívám se na tebe, jak šňupeš. "Štípe to, je to dobrý."
Podáváš mi ji.
Tepe mi v čele. Tepe mi v hlavě. Nájezd.
Jdeme se projít a mně to stejká do krku.
Hořkost. Užívám si to.
Euforie. Miluju tě. Tak moc tě miluju.
Všechno chápu. Je mi všechno tak líto.
Říkám ti toho tolik.
Popovídáme si jak nikdy.
Všechny křivdy zapomenuty.
Dáváme další čáru. Už se nebojim.
"Holky, vy tu šňupete?" "Ne." "Aha"
Party. Party. Paříme. Miluju Drum and bass.
Dáváme brko s klukama.
Dehydratovaná. Vyschlé rty a cvakající zuby.
Mluvim a jazyk si dělá, co chce.
"Zlato, vem si žvejku"
Málem si to rozdám s 2 najednou.
Zábrany padají.
Chceš je v sobě cítit.
A pak píšeš svýmu klukovi, že ti moc chybí.

Ty můj kouzelný prášku, vzbuzuješ ve mně tu mojí nejhorší část.
Donutil si mě věřit, že to všechno dělám z vlastní vůle.
A že je to všechno v pořádku.

Pro a proti

26. září 2016 v 18:46
Lapená.
Zase si přišla.
Bez zeptání.
Nejsi ty trochu neslušná?

Kouknu se na sebe a je mi špatně.
Strašně špatně.
Zneužitá, zrazená, oteklá.
Moc hezký.

Říkala jsem, že potřebuju čas o samotě.
Čas o samotě. S jídlem a absťákem.
Víš, že je to jenom psychický, že jo.

Nemůžu přestat jíst. Jim a je mi hrozně.
Je to 10 dní, co jsem se naposled sjela.
Připadá mi, že jsem za tu dobu přibrala 10kil.

Kam se poděl vosí pas?
Kam se poděly propadlé tváře?

Všechno je to pryč.
Jsem nechutná. Nechutná.
Lapená.
V pasti.

Něco končí a něco jiného začíná.
Nová éra.
Zhubneš, i kdybys měla zhebnout.
To si piš.

Welcome home, my little Cassie

24. září 2016 v 22:53
Miluješ to a zároveň nenávidíš.

Jak se jen od toho odpoutat?
Jak se odpoutat od šíleného, lákavého světa?

Můžeš dělat, že už to skončilo.
Můžeš dělat, že to už nechceš.

V hloubi duše víš, že to není pravda.
Miluješ to, když ti najíždí stav.
To pálení.
To, jak ti přepne mozek na jinou stanici.
To, když máš lehké halucinace.

I to, když jsi totálně na dně a chceš zmizet.
Užíváš si to, že jsi totálně v prdeli.
Díváš se na ten svět... jako kdyby se tě netýkal.
Líbí se ti, že jsi nadpozemská. Jiná než ostatní.

Jak bolestivý je návrat zpátky na zem.
Zjištění, jak normální životy lidi vedou.
Zjištění, že si ničíš život.
Zjištění, že jsi totálně v prdeli.

To, co dělám teď, je jen... já nevím co.
Snažím se být normální.
Aby rodiče nemuseli zažívat se mnou ty stavy.
Stavy, kdy jsem živá a upovídaná na střídačku se stavy, kdy ležím v depresi pod dekou.
Celý den. "Nech mě žít. Nech mě žít."

Vidím na nich, jak začínají být víc v klidu.
Když jejich dcera se zase směje.
Zase se učí a čte knihy.
Normálně jí a cvičí.
Po tolika měsících.

Dostala jsem malou Cassie.
Zbožnuju ji od první chvíle.
Jak moc zoufalí museli být, že mi pořídili zvíře?
Po tolika letech přemlouvání.
A stačilo k tomu pár pokusů o sebevraždu a braní drog.

Bože, přestaň být tak sarkastická.


Snídaně a káva

22. září 2016 v 17:52
Miluju ráno vstávat
Hned se nasypávat
Žádná tráva nejdřív snídaně a káva
.....................
Je to půl rok zpátky, co jsi mi psal, jestli nezajdeme na kávu.
Teď už vím, jak si to myslel.
Svině.

Začal nový týden, začala mi denní rutina.
Škola, noví lidé, nová šance.
Stejně si zase rozjíždím tu svoji hru.

Jsou tak slušní. Drogy a ten svět, ve kterém si poslední měsíce lítám, jim nic neříká.
Nemají o tom ani šajnu.

Zvedáš jim tam tlak. I něco jinýho. Haha. Postrach. Kamkoliv přijdeš.
Ani k tomu nepotřebuješ bloncku.

Bloncka... tak moc jsi ji milovala. Pořád miluješ.
Jenže jak jí můžu věřit? Čemu mám věřit?
Mám pocit, že jsem se dostala do světa, kde je samá faleš.
Vím, že ona je ta, která mě dostala do schízy. Ona a dealer.
Všechno to ví. Stejně se mnou nebyla.
Radši si fetovala na bytě.

Pořád mi píšeš... pořád. A já nejsem schopná odepsat.
Protože jak ti můžu věřit? Už to nejsme jenom ty a já.

Chci se učit. Zlepšovat. Trénovat i doma, nejen na trénincích.
Vypisovat si poznámky, postřehy. Růst.
A s tebou to nejde. Táhneš mě dolů.

O víkendu jsem vylezla ven. Za V. Potřeboval půjčit prachy. Přijel pro něj S. Zvednul mě jak pírko. "Pojď sem maličká".
Projel tudy dealer. S otevřenou pusou. Jako kdybych já mu něco udělala.
On mě zneužil. Já jsem ta, která ho už nemůže vidět. Nechápu jeho chování.



Please make it stop

17. září 2016 v 10:52
Ať už to skončí.
Prosím, ať už to skončí.

Co je realita a co jsou jen halucinace?
Měla jsem pocit, že mě pozorují. Měla jsem pocit, že celé 2 hodiny jsou někde v baráku a volají na mě.
A já je pořád hledala a oni nikde nebyli.
A oni pořád volali. Pořád jsem je slyšela. Slyšela jsem, jak na mě mluví. A pak jak si povídají o mně.
Pořád. Ale nikde nebyli...

..................
Válíme se s Blonckou na louce. Opalujeme se. Pak jsme doma. Večer zase do doupěte. Chce se nám spát.
Dáme laso.
Bloncka jde s V. ven. Déčko na mě opět rozjíždí. Nebudu s tebou spát. Ne, nech toho. Stejně do mě vstupuje. Neptá se.
Čekám, až se udělá. Jak hadrová panenka.
Usíná. Protahuju se. Koukám na televizi a nevím, co dávaj. Vzbudí se a zase se po mně sápe...
Jedeme pryč. Na výlet, haha.
Někdy jsme dávali další čáru.. a já nevim kdy... nemůžu si vzpomenout.

Přijedeme. Ležim tam s pejskem... ty můj maličkej. A pak se ztrácím, co je realita, nebo ne.
- Já jsem s ní spal. Má sice gympl, ale je úplně blbá. Znal jsem ji 3 dny a hned mi dala.
Pak nějak přijdou oba. V. jde za Blonckou. Déčko tam sedí a já tak nějak usínám, nevim...
Slyším je z kuchyně. Asi Déčko s Blonckou.
"Ona s tebou spala? To je kráva... to je magor...ty píčo"
A pak jsou tam u mě asi všichni.
Nevim. Říkají hrozný věci. Koukaj na mě.
"Ta je přemocněná. Točte ji, točte ji"
Šahaj na mě. Nebo ne? Nezdá se mi, že by na mě šahali, ale asi se to stalo...
Volají na mě. "Tys jí roztrh? Čum... ty krávo"
"Ta holka je psychopat"
Připadá mi, že mi chtějí něco udělat...
Chtějí mě zabít. Chtějí mi ublížit. Nenávidí mě. Bloncka jim dává přečíst, co jsem o nich psala...
Nechtějí mě tam. "To je píča, to je píča"
"Dej ji laso" "Heej, čum na ní. Ona si to fakt dala"
Něco mi dávaj a je tam rtuť...

Klepu se. Strašně se klepu. Asi na mě mluví Déčko. Najednou je tam jen on a já. "Ty spíš?" "ne..e.e.."
"Co ti je? Co ti je?" "J..á ne..vim"

A najednou je tam V. Říká, že mám schýzu. Nejde mi moc mluvit a třese se mi hlas.
Řinou se mi z očí slzy, připadá mi, že se dusím. Říká mi, ať se mu koukám do očí.
Koukám. Zorničky přes celé oči. Jak uklidnující.
"Pořád na mě mluví...ty hlasy... dej tu televizi nahlas, at to neslyšim, prosím"
"Ne, já to ztlumim. Nikdo nic neříká."
...to je píča, to je píča, to je píča..... říká to Bloncka. Pořád to říká.
"Já dojdu pro Báru, ať ví, že je ti líp"
Další rozrušení.. "ne..e..e... to n..e.."
Bojim se ji.
"Nic se nestalo, byl to jen sen, je to v hlavě"
Po hodině se to trochu zlepšilo. Přijde Bloncka. Rozruší mě to.
Mluví na mě mile. Objímá mě a nepouští. Když je u mě, už ji nemůžu slyšet z kuchyně.
Jak o mně hnusně mluví.
A pak odejde. Zase ji slyšim. Baví se o mně s Déčkem. Zase se o mně baví. "To je kráva... magor. To je píča..."
Už mi zase nevěří... už mě zase nenávidí...
A pak přijde a je na mě hodná.
"broučku, nemysli na to"
Co se to děje... co se to děje?

Jdu do školy a Bloncka na mě pořád mluví... na mě, pak o mně. Pořád ji slyšim.
Jedeme s mamkou v autě. Já na chvíli usínám... A zase se mi to začíná promítat před očima.
Jako film. Vzbudím se a poslouchám to... musím ztlumit rádio, abych Bloncku pořádně slyšela...
Přestávám věřit tomu, že to byl jen sen. Všichni mi lžou...

Nevím, co je pravda.
Stalo se to včera k ránu...
A pořád mám halucinace.
Pořád to slyším.

Asi se brzy zbláznim...

Šrámy na duši

15. září 2016 v 10:27
Že prý všechno se děje z nějakého důvodu...
Asi jo. Ale proč se to děje zrovna mně?

Přišly dny, kdy jsem se cítila naprosto k ničemu. Dusila jsem to všechno v sobě.
Ty sračky, kterých jsem součásti.
A pak jsem znovu pocítila, jaký je žiletka pomocník a spojenec.
Čím hlubší řez, tím větší uvolnění. Konečně jsem brečela. Po takové době.
Jako kdyby s krví odcházelo tak nějak... všechno.
Celý můj život.
Vlastně to bylo přesně takhle.

Byla jsem připravená zmizet. Skončit to.
Bez jediného pocitu lítosti. Chtěla jsem pryč.
Na ničem a na nikom mi nezáleželo.

Ležela jsem v horké vaně, lehce omámená prášky na bolest, s krvácejícím zápěstí.
Bylo zábavné sledovat, jak krev vytéká z podřezaných žil. Jako kdyby kolem mě poletovaly
červení motýlci.
A pak jsem byla bílá a voda moc červená.

A teď tu sedím s obvázanou rukou. Vypadá to, že jsem si narazila zápěstí. To je přijatelné ne.
Úspěšně jsem složila maturitní zkoušku. Přišla jsem tam absolutně odevzdaná, mimo.
Zčásti pod práškama, z části oslabená ztrátou krve.
Ale mám to.
A pak jsme se odpoledne s Blonckou a V. a Déčkem sjely a no...
Paradoxně se mi po té čáře udělalo líp.
Ale k čemu to je...

Ty noci se pořád opakují. Stereotypní život smažek.
Pocit, že si ničím život, pocit, že se nikam neposouvám.
Bohužel to není pocit, ale krutá realita.

A já jsem pořád tady.
O pár šrámu bohatší.

Neni mi líp.

Everything happens for a reason

13. září 2016 v 21:07
Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu.
Možná, že to tak mělo být.
Je to tak správně.

Nekomunikuju s nikým kromě rodiny.
Zrušila jsem si všechno, co šlo. Jsem nedostupná.
Ale můžete mi nechat vzkaz. Jen nevím, jestli si ho někdy v životě poslechnu.

Měla jsem poledance a bylo to, jako kdybych byla naprosto volná.
Jako kdybych mohla létat.
Jako kdyby to všechno zmizelo.
Tohle si dřív tak moc milovala...

Prospala jsem den a pak se koukala na Hříšný tanec.
Poprvé v životě jsem to viděla celé.
Chtěla jsem něco, kde si nikdo nebude hrát s ničí myslí.
Bez drog, bez hypnózy, bez psychicky nemocných.
Něco normálního. Poslední dobou je v mém životě všechno, jen ne normální.

Miluju tě, mami.
Cítím k tobě nesmírnou lásku.
Je mi to všechno tak líto.