55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Květen 2016

Chci tě

28. května 2016 v 16:34
Je půlnoc. Ležíme u rybníka a koukáme na hvězdy. Tiskneme se k sobě. "Chci tě".
Jsem tvoje. A ty jsi můj.
Dáme si spolu éčko, ne?

A já místo toho, abych jela s ním na akci na kterou chci takovou dobu, abych se sjela, sedím doma a peču. Čtu romantické fantasy blbosti a jím. Po týdnu zase jím. A vím, že zbytek dne budu cvičit, protože se za to jídlo nenávidím.
Tak moc bych se chtěla sjet.
Ale držím partu s A. Bez ní přece na akce nechodím. Bez ní se nesjíždím.

Po pár dnech bez fetu cítím, že zase myslím tak nějak... normálnějc. Že začínám být v pohodě.
A nevím proč, ale děsí mě to.
Na tohle nejsem zvyklá.
Sakra, co se to se mnou děje?

Hurt

23. května 2016 v 13:47
Připadám si na dně. Víc než obvykle. Zklamala jsem všechny, ale nejvíce sebe. Za všechno si můžu sama...

A pak s ním ležím na posteli. Skoro nic o mně neví. Líbá mě a hladí po těle. Po vyhladovělém těle. Objímá mě... Prosím, nepouštěj mě.

Mozek mi nespíná. Tělo mě neposlouchá. Jediné, co do sebe poslední dobou dostanu, jsou džusy.

Hledám smysl života a nemůžu ho najít. Dostala jsem se do bodu, kdy mám problém i vylézt z postele. Bolí to.
Bolí mě myslet. Bolí mě žít.

It is a mess. In my head.

10. května 2016 v 12:34
Bylo 10 hodin. Seděla jsem u postele a koukala do zdi. O 5 hodin později jsem seděla na tom stejném místě a stále koukala do zdi. Zásek. Připadalo mi to jako 5 minut.
Jako kdybych žila ve snu. Jako kdyby můj mozek nefungoval. Jako kdybych nedokázala normálně uvažovat. Jako kdyby mi moje myšlenky prokluzovaly mezi prsty.

A pak nemůžu spát a rozčiluje mě i to, že někdo dýchá. Rozčiluje mě, že dýchám já. Vidím se někde nad propastí... jak padám dolů a dolů...

Najednou mi napíše kluk, se kterým jsme se viděli na akci před 2 rokama. Přidal si mě do přátel jen tak, protože se mu líbím. A pak zjistí, že jsem to já, holka, kterou se snažil před takovou dobou najít, ale nenašel. Prý že je to osud. A tak mě nahání, já nereaguju, protože mi svým chováním přípomíná mého ex. Tak píše kamarádce, jestli by mu se mnou nepomohla. Vrchol všeho.
Prý mu připadám zajímavá, jiná než ostatní. Jo, hochu, nechtěl bys vědět, jak moc jiná než ostatní, jsem. Nejsem hodná holka.

Mám svaťák, jsem zavřená doma a snažím se naučit něco, co nikdy nemůžu stihnout. Nedokážu se soustředit. Jediný rozptýlení je večer, kdy se jdeme s A. zhulit. Jenže ona je taky teď nějaká divná. Jsme v tom spolu.
A pak miliony zpráv... píšou mi feťáci i bejvalí, kamarádky i kámoši, co mě chcou... a já ani nejsem schopná odepisovat.
A nejhorší na tom všem je, že žiju svět, který jsem si kdysi vysnila...
A nejvíc nejhorší na tom je, že mně se to i přesto všechno líbí.
eye, drugs, and eyes image

Dej si perník, ať nemáš hlad

7. května 2016 v 17:45
Smývám to ze sebe všechno. Pot. Odpor k sobě samé. Chemku. I kdybych se umyla milionkrát, nikdy ze sebe nesmyju tu hnusnou nálepku. Feťák. Nechci to. Jenže pak si začínám přejíždět po břiše, které je najednou propadlé, po bocích, na kterých není téměř žádný tuk, plochý zadek... Možná to přeci jen stojí zato.

Mám v hlavě vymleto. Nebo jak to jinak říct. Nedokážu udržet jakoukoliv myšlenku a dále ji rozvíjet. Nedokážu nijak moc přemýšlet. Ani nechci. Jen jsou to všechno takové zvláštní stavy... těžko se to popisuje. Kor na dojezdu.
Jsem unavená, 2 dny jsem nejedla a tak se nějak dostávám do jiných dimenzí.

Jen tak jsem se sjela v pátek ráno. Abych nemusela jíst, abych měla lepší náladu, abych byla schopná jít mezi lidi.
Vím, že tím zrazuju A. To, že si dám malou čáru bez jejího vědomí, je podraz, protože mi důvěřuje, ale no... Já nejsem ta, která udělala podraz jako první. Ona s tím začala.

A pak jsme strávily páteční noc i sobotní ráno na chatě. Sjely jsme se. Hodně. Měli za náma přijet kámoši... Přijeli. Pak museli odjet, nemohli nám dát vědět, protože byli mimo a měli vybité mobily. A my měly schýzu. A já si omylem zablokovala simku. Haha. Jo, závislákovi na mobilu zůstal jen perník. Dává to, co píšu, vůbec smysl? Ani ne co.
Zpětně si nadávám za to, co všechno jsem A. vyklopila... jenže když jste na tom, máte potřebu neustále mluvit. A já jsem mluvila. Pořád jsem mluvila. Díkybohu, že jsem jí neřekla všechno. I totálně sjetá mám nějaké zábrany.
Každopádně už to asi neni úplně sranda. Občas se dostávám někam mimo realitu. Mám záseky. Sedím a připadá mi, že kolem mě je mlha. Já jsem v mlze a... vlastně nic. Jsem v mlze a nepřemýšlím.

A pak si dáváme další čáru, pálíme bong a no... to je svět, ve kterém chceš žít? Vážně?

Jinak jsem se dneska obarvila. Sbohem platino, ahoj popelová blond. Aneb jak si trošku zpříjemnit dojezd.

Get me high

3. května 2016 v 19:54
Písemný téměř za mnou. Žádný stres, absolutně to neprožívám. Je mi to jedno, přijde mi to jednoduché, nechápu, jak to někdo může neudělat. Zítra didakťák a na týden zase klid.

Psala jsem úvahu na téma "Hranice mezi odvahou a šílenstvím". Tak jsem se vyřádila. Šílencům jsem diagnostikovala všemožné poruchy a odvážlivce jsem pasovala na vyrovnané hrdiny. No. Mám ráda šílence. Sama jsem šílená. Nic necítím. Jsem schopná všeho.
A ne že bych byla blbá třináctka (blbá možná, třináctka ne), co zvlhne ze třpytících se upírů, ale depresivní Bella v druhém díle měla něco do sebe. Jo, tam byla dobrá.

Včera jsme se zase zhulili a opili a já si říkám, proč s takovými lidmi trávím čas. Asi proto, že si s nima připadám normální. Normální mezi blázny. Tam, kde někdo řekne, že bere antidepresiva a ostatní se místo odsuzujících pohledů zeptají, jestli se podělí. Takže asi tak to chodí. Každopádně si na tohle všechno připadám už stará. Připadá mi, že tloustnu. Jak by ne, bez pika se hubne špatně. S trávou ještě hůř.
Ta dospělost mě děsí...
Moje tělo ještě víc.
Přestávám jíst.
A v pátek se sjedeme... haha. Už aby to bylo,

Bitch

1. května 2016 v 13:58
Připadám si jak ve špatnym filmu. Nebo jak to říct. Svatba. Pár skleniček vína, pár panáků tequilly.
Říká mi, ať tam přespím. "Jako ať spim s tebou, jo? To fakt ne. Mám tu rodinu" Další panáky a najednou se vidim, jak s ním jdu na pokoj.
A jak si tak šukáme, někdo bouchá na dveře. Haha... Shání mě rodiče. Joo, kluk, kterej do mě hrotil celej večer, mě napráskal.
Když si představím, jak totálně opilá na jehlách skáču z okna, málem se rozsekám, nevim, jestli se smát, nebo brečet nad tím, jakej já jsem idiot. Sotva jdu a když vejdeme do restaurace z jiné strany, jsme fakt strašně nenápadní. Bože, to byl kretén. Ale měl velký péro. A já už jsem vyhlášená děvka. Aneb jak se předvést před svou i cizí rodinou.

Kdybych byla zfetovaná, tohle by se mi nestalo. Říkejte si, co chcete, ale neni lepší to, že si s ostatníma perfektně pokecáte, že máte strašně moc energie, že jste jako v euforii, ale pořád víte, co děláte, než být jako totálně nachcaný hovado, který neví, co dělá? Joo...týden bez pika. Tak moc mi to chybí.

Zítra mám písemný. No. Kdybych je neměla, asi bych prostě jela za V. a sjela bych se s ním. Bylo by mi líp.