55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Prosinec 2015

Just smile. You have what you wanted.

25. prosince 2015 v 19:56
Máš to. Máš to, co jsi chtěla. Hřeje se ti v peněžce. Ten kouzelnej pytlíček. A můžeš si ubrat, kolik budeš chtít. Na potom. Můžeš to mít. Lžička a další pytlíček. Další pytlíček, co je jen můj. Právem. Zůstává mi trochu na lžičce… Olíznu to. Hořká chuť na jazyku. Neznám lepší chuť.
Krávo. Vyžírko. Platím za tebe fet. On ti odpouští to kilo, co mu dlužíš za minule. Jaký kilo doprdele? Za minule? Kdy jsi za ním byla? Kolik sis toho minule zase ulila z mých peněz? Ale držím hubu. Prostě mlčím. Falešnej úsměv. Na nic se neptám. Nic neříkám. Zase mi to nechceš zaplatit. Krávo. Píčo. A pak je tu jen představa akce a velké hádky. Jako obvykle. Jedeme autem s tvým přítelem. Ptá se tě, kolik lidí bude u vás na silvestra. Tak to spočítej ne. Já, ty, Fíla, Lukáš, Jéňa a Martin. Jo, to je všechno. Eff, ty nepřijdeš? Tak asi ne. Co bych tam dělala? Ona se křečovitě usmívá. Já se usmívám. Tak ty si pěkná kráva.

Píše mi J. Opět. Přijeď, bude to fajn. - Mám se táhnout do xxxx jenom kvůli sexu?:P - Nenutim tě, jenom nabízím. Myslim, že by sis někoho našla hned, tam u vás
Situace. Všichni tři v autě. V. sedí vzadu. Píše mi." Nedáme kafe?:P". "Dneska už asi ne."
Nějak se toho světa děsím. Děsí mě to všechno.

Já a poruchy příjmu potravy

24. prosince 2015 v 16:31
Už je to dlouho... moc dlouho, co tenhle kolotoč začal. Píše se rok 2011. Bavím se s novými lidmi, poznávám nové věci... a mně připadá, že jsem na ty všechny věci moc malá. Alkohol, drogy a sex. Nelíbí se mi to. Je mi 14 let, začínám se uzavírat před světem, začínám si připadat tlustá. A tak začínám hubnout. Moje první dieta, která netrvá jenom pár dní. Dieta, která zpočátku vypadá rozumně - jím každé 3 hodiny, piju hodně vody, jím zdravě a dost. První měsíc, první kilogramy dole. První pro ana blogy, trávení večerů cvičením a pročítáním diet. Každodenní vážení a prohlížení každého centimetru mého těla. Neustálá zima, padající oblečení, já nemyslíc na nic jiného, než na jídlo. Bylo mi v tu dobu všechno jedno. Byla jsem tu jen já a moje postava. Vlastně jsem si to užívala. 12 kilo dole, propadlé břicho, tváře. Říkají mi, že jsem anorektička. A pak to přišlo - osudná návštěva babičky. První přejedení. Po těch měsících sebekontroly jsem se přejedla. Kupodivu jsem si to nevyčítala a řekla si, že začnu znova. Jeden den přejedení mi neublíží. Přejídání se nakonec táhlo několik měsíců, když to přeženu, vlastně i let. Vrátila jsem se na původní váhu. Nenáviděla jsem se. Sebepoškozování, hladovění, přejídání. V 16letech se k tomu přidal i alkohol. Snaha žít zdravě mi nikdy dlouho nevydržela - dokud jíte zdravě a cvičíte proto, abyste spálili kalorie a nenávidíte se u toho, nikdy u toho nevydržíte. Ještě před rokem jsem si neuměla představit, že budu někdy normální. Že si dokážu dát kousek čokolády bez toho, abych se totálně nepřejedla a neužila potom projímadla či nezvracela. Že dokážu jíst do obchodu bez toho, abych si představovala, co všechno sním. Že celý den nebudu myslet jen na jídlo.
A světe div se. Je to tu. Vlastně to tak nějak trvá už od září - ano, mám k sobě negativní postoj, ano, mám stále dny, kdy vůbec nejím (ale to je díky drogám), ale už se dokážu normálně najíst. Občas toho sním více než bych měla, ale není to záchvatové přejídání. Nezvracím. Neužívám projímadla. Vzpomínám si na minulé vánoce, kdy jsem se totálně přejídala cukrovím. I když mi to nechutnalo. Prostě jsem to jedla. A teď jsem doma... a ani mě nenapadne, že to, že jsem SAMA doma, je příležitost pro to, abych se přejedla. Cukroví jsem ochutnala, ale nemám potřebu ho jíst. Nevím, jestli jsem z toho víc vyděšená, než nadšená. Po tolika letech se dokážu normálně najíst. Jen kdyby se mi změnil pohled na mojí postavu... to by bylo fajn. A taky je celkem na nic, že se nedokážu přinutit k tomu jíst opravdu zdravě. Jako bych ztratila discíplinu. A taky se bojím, že tou disciplínou bych se vrátila tam, kde jsem byla před lety. Každý den sportuju, našla jsem se v poledance. Miluju to. Miluju tu ladnost, to, jak se každý den překonávám, jak získávám sílu, jak dokážu to, co ostatní ne. Sporty jako crossfit, běh, posilování... prostě to pro mě není. Nebo je, ale jen jako doplněk pro jiný sport. Pro sport, který dělám pro tu krásu, to, že mě to baví. Ne pro spálené kalorie či počet opakování.

Jinak... včerejšek ve znamení slz, objetí a pocitu, že už to nikdy nebude jako dříve. Dneska je štědrý den a já mám chuť se opít, protože přežít dnešek s babičkou, která mě upřímně nenávidí, jo, to bude lahoda. Už otevírám flašku.
Zítra... zítra jedeme rovnou do toho doupěte. Do luxusního bejváku... pro další dávku. Nechci ho vidět, nechci s ním mluvit, jde z něj strach. Ale co mám dělat. Chceme si přece užít...

18.12

18. prosince 2015 v 20:51
Někdy se vám zdá, že se všechno obrací k lepšímu... ale bojíte si to připustit, protože v tu chvíli se to téměř vždycky posere.

Tak nějak se situace uklidnila. Cítím se lépe. Nepřemýšlím o sebevraždě, ani nemám úzkostné stavy. Jsem celkem zaneprázdněná, po škole většinou chodíme s kamarádkami na punč, kafe, nebo tak. Taky doučuju kluka s ADHD. Nevím, jak dlouho to vydržím, asi na tyhle děti nemám tu správnou trpělivost. Blížící se prázdniny, vánoční atmosféra.. no.. Já si představím jen učení maturitních otázek z biologie, zsv, dokončování maturitní práce a cvičení. Poledance miluju. Miluju to, jak se každým dnem zlepšuju. Jak to, co mi dříve dělalo problém teď dělám s absolutní lehkostí. Jen vím, že samotný poledance nestačí. Musím přidat více kardia i posilování. Teď bude čas, takže... musím. Strava hodně pokulhává. Jen jsem konečně ve stavu, kdy si nevyčítám každou kalorii, kdy jídlo neovládá celý můj den. Ale přibírám. Mám sice svaly, ale prostě přibírám. Jsem jak utržená ze řetězu. Musí to přestat. Protože ačkoliv nejsem otrokem jídla, svoje tělo nenávidím víc a víc.

Neustále mi píše R., chce přijet a já se na něho chci opět vykašlat. Nechci ho už vidět, ani s ním nic mít. Jsem hnusná, ale... proč s ním trávit čas, když mě to s ním prostě nebaví?
Zato zprávy od J. mě znervozňují. Víc než by měly. Seznámili jsme se měsíc zpátky na akci u nás. Ale on bydlí daleko... a nabídka strávit s ním víkend je lákavá, ale... Říkala jsem si, že už nebudu taková, že už si začnu sama sebe vážit. Že nebudu jen tak s někým spát. Takže. Prostě si to zakážu.

2 týdny jsme se neviděly s A. Ano, to je ta holka, díky které jsem se dostala k drogám. To je ta holka, která mě vždycky přivedla na temnou stranu. A mně se to líbilo. Líbí. Opět se máme vidět, zase se něco stalo... nejspíš s naším společným kamarádem dealerem. Vím to, protože jsem ji měla krýt. Myslela jsem, že už je to všechno pryč, že to skončilo, ale asi ne. A bohužel si musím přiznat, že jsem ráda. Nepoučitelná.

11.12.

11. prosince 2015 v 17:43
Dnešní večer. Ležím v posteli s čajem, čekám, až se mi dopeče pizza. Mám zaplé óčko a projíždím net. Všechno v pohodě, ne? Už si přijdu vážně trapně. Tak zoufale se snažím vypadat v pohodě a koukat na všechno s nadhledem... a vzápětí padám na hubu a cítím se hrozně. Všichni mě nenávidí. Nikdy jsem si nemyslela, že čtvrťák bude tak příšernej, ale je. Všichni se těší na maturitní ples, který bude co nevidět... A já vím, že tam nechci jít. Nechci jít tlustá, nateklá, ošklivá po červeném koberci. Nechci, aby se na mě ostatní dívali s opovržením. Každý tam bude mít spoustu lidí... a já budu sama. Je mi zle ze sebe samotné. Nechci chodit na party. Nechci fetovat, nechci pít. Nechci s někým šukat jen tak.

Nikam nezapadám. Chtěla bych se odstěhovat. Hned teď. Dostat se pryč od všech těch lidí. Utéct.

Říkám, že chci lásku. A pak odmítám kluka, který by pro mě snesl modré z nebe. Neni pro mě dost dobrý. Aha, aha, aha. Jako kdybych já si mohla vybírat. Taková troska.

Prosím, ať už to všechno skončí...
Jo a ta pizza. Tu jím, protože... nevím. Ale cítím se při tom fakt špatně. Myslím, že tloustnu. Tlustý prase. Extrémistka. Buď nejím, nebo jím moc. Jíst normálně mi nevyhovuje. Neumím být normální.

Čekám, až přijde maminka. Až se budu moct schoulit do jejího náručí. Až mě bude hladit po vlasech. Až se spolu budeme smát. Nenávidím kohokoliv, kdo mi ji bere. Chci ji mít jenom pro sebe.