55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Říjen 2015

18.10

18. října 2015 v 17:05
Začne se vám ozývat bejvalej. Ten, co vám tak šíleně ublížil a vy ho okázale ignorujete. A čim víc ho ignorujete, tím víc volá. Ano, jak jinak. Bylo to tak i na začátku našeho vztahu - já si hrála na ledovou královnu a on se až moc zajímal. A když jsem postupem času začala tát, on zase vychladnul. Jednoduchá rovnice, která by nastala i teď. Neviděla jsem ho asi od dubna, párkrát jsme si napsali, ale to jsme byli oba zadaní. Teď jsme oba sami. A já vím, že bychom se spolu vyspali a i když vim, že je to idiot, zase bych si ho pustila k tělu a on by se na mě opět vykašlal. Takže ne. Zakazuju si za ním někdy jít.

V pátek jsem měla svůj milovaný poledance. Je to nejlepší sport na světě. I když bolí a mám milion modřin. Už se těším, až budu mít tyč doma. Místo chlapa si pořídím tyč.
Taky jsem byla na party s nejlepší kamarádkou. Měla vycházky od svého "úžasného" přítele. Díkybohu, už před půlnocí jsem byla v dost dobré náladě, takže už si umím představit, jak bych vypadala o pár panáků později.
V sobotu jsem vyspávala mírnou kocovinu a najednou zvonek. Přijede kluk, kterého jsem viděla naposledy před rokem, že mi chce popřát opožděně k svátku. Aha. Tak jsem s ním celá oteklá, rozcuchaná, nenamalovaná jela na výlet. Ten kluk prosím, bere cipralex a chtěl se zabít. Že já mám samý psycho kámoše... :D

Ve škole přituhuje a já místo učení spim a cvičim. Spaní je můj velikej koníček. S jídlem se držím dost na uzdě a troufám si říct, že konečně jím nějak normálně. Nehladovím, ani se nepřejídám. A snažím se nic nevyčítat, protože mám přeci jen velkej výdej.
Untitled

Down.

10. října 2015 v 9:54
Začnete se kamarádit s dealerem a strávíte s ním celou noc ježděním v autě po všech čertech. Děsí vás ty lidi. Děsí vás každé další auto. Děsí vás jeho rychlá jízda, když víte, že je na tom. Lidi se strašně mění. Toho kluka znám odmalička, nikdy jsme se nebavili a teď... teď se bavíme.
Jdete sjetá na poledance, odcházíte odtud a vlastně ani nevíte, co přesně jste tam dělala. Asi nějaké nové prvky. Vypadáte jak kdyby vás někdo zmlátil, máte modřiny po celém těle a kurevsky vás bolí ruce a břišní svaly. Jo, tak jsem to asi dělala dobře.
Houká vám v hlavě, nevíte, co přesně děláte, nevíte, proč tady vlastně ještě jste. Bavíte se o tom s kamarádkou a pak zjistíte, že vás celou dobu poslouchal její přítel. "Zlato, slyšel jsem všechno a vážně mě mrzí to, co děláš."
Jdete domu, totálně mimo. Ráno se vzbudíte. Dojezd. Chce se vám brečet. Chcete rozbít tu flašku vodky, co vám leží vedle postele, vychlastat jí, rozbít a těmi střepy si brutálně pořezat zápěstí. Cítíte se osaměleji více než obvykle. Nemůžete se dočkat až dorazí kamarádka, která o tomhle nemá nejmenší tušení a vy se budete cítit aspoň trochu normálně.
Protože já existuji i v normálním světě. Tam, kde mám jiné kamarádky, tam, kde doučuju a hlídám děti. Tam, kde se učím, pracuju na své seminární práci, chodím na hodiny kytary, poledance a cvičím.


Jinak se mám fajn. Jenom jsem tlustá.