55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Červenec 2015

Here I go. Again.

22. července 2015 v 22:17
Všechno, co kdy uděláte, je jen na vás. Vy děláte rozhodnutí. Vy si řídíte svůj život a můžete si s ním dělat cokoliv, co se vám zachce. Stačí jen tak málo a můžete ho ukončit. Může to být rychlé. Stačí jen jeden přesný řez. Ani to nepostřehnete. Ale možná tohle nechcete. Možná jste masochistky, které volí pomalou smrt, chtějí ten proces sledovat. Pomalé, bolestivé umírání. To jsme my. My všechny. My slavné anorektičky. My, co milujeme hlad. My, co jsme tak zoufalé a nevíme, co se svým životem. Jsme zasrané perfekcionistky, co tu chtějí za sebou něco zanechat. Milujeme pocit prázdna. Milujeme pocit toho, že žijeme jen ze vzduchu. My jsme něco víc. Nepotřebujeme jídlo. A jednou, až z toho zemřeme... zemřeme jako vítězové. Nejsme slabé. My totiž nepotřebujeme jíst.

Když jsem byla šťastná, nepotřebovala jsem hladovět. Nechybělo mi to. Ale teď... teď cítím, že to potřebuju. Nejsem šťastná. Mám pár kamarádek, které mi nerozumí. Rodinu, která nechápe, co se se mnou děje a myslí si, že to, co se mi děje je jen proto, že se nudím. Aha. Mám přítele, kterého nemiluju, podvádím ho na každém rohu. A je mi to jedno. Nemám černé svědomí, žádné výčitky... Psycholog si myslí, že mě už pomůžou jen silné léky. A já se tomu přestávám bránit, protože beru jakoukoliv možnost, jak se sjet. Víte. Drogy jsou svinstvo. Zvlášť ty, po kterých rychle hubnete.

Nejím. Nejím. Nejím. Cítím, že mám konečně nad něčím kontrolu. Nad něčím, co můžu ovládat. Můj svět. Stavím kolem sebe zeď.



Brooke Davis. Here is good. Nevím, je to tak směšně pozitivní. A stejně si to video pouštím pořád dokola. One tree hill. Seriál, který mě vytrhává z mé reality. Vlastně to není žádné mistrovské dílo. Ale já to miluju.

Such a bitch

12. července 2015 v 22:21
Dneska jsem se vrátila od moře... Nevinná dovolená s rodinou, no ne? No.. ani ne. Každodenní ranní běh, spousta jídla, sluníčko, průzračné moře, kouzelné noci... a spousta kluků. Jo, začala jsem si tam s českým klukem. Vyklopila jsem mu věci, které jsem ještě nikomu neřekla. "Sebeubližujícísi Effy" Dal mi super přezdívku. Ulítla jsem s nim. Prostě chvilkový zkrat. Co se stalo ve Španělsku, to tam taky zůstane, ne? On by v tom rád pokračoval, chce za mnou jezdit i přesto, že bydlí o 50km dál než já. "Ty potřebuješ chlapa, kterej se o tebe postará" ... ale já asi nechci. Už tak toho mám všeho dost.

I když jsem se to všechno snažila potlačit, tak to prostě ve mně je. Jsem taková. Ráda se bavím, ráda piju, ráda si nezávazně užívám. Neumím mít vztah. Neumím si přestat ubližovat a neumím se chovat racionálně. Asi nikdy nedospěju. Nejvtipnější je, že Tomáš si asi něco uvědomil a začal se o mně strašně zajímat. Chybim mu, je mu smutno. To víš že jo. S H. je to všechno fajn. Jen ho podvádim, kde se dá. A vlastně ani nemám výčitky, já ho prostě nemiluju... jenom se mi líbí to, že je do mně zamilovanej. Jsem strašná mrcha. Strašně smutná, zoufalá mrcha.

V pátek jdeme s kamarádkou na akci a pořádně se zboříme. Vodka, tequilla... a ty další věci. Není nad pořádnou párty.
Když to sem všechno píšu, je mi ze sebe zle... Tak něco pozitivnějšího. Dneska jsem si dala 50km. na kole. Zítra ráno běh, nějak jsem mu přišla na chuť. Uvidím, jak se mi poběží bez mořského vzduchu :D

favim | via Facebook