55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Červen 2015

Teď a tady

30. června 2015 v 22:04
Nevím, kde začít. Asi začnu s tím, že chodím k psychologovi a i když to určitě nebylo a není k ničemu, opravdu řeči jako "nejvíce vám pomůže rodina" jsou pravdivé. Bez nich bych asi teď ležela někde v psychiatrické léčebně, kde by se mnou jednali jako s bláznem, který se vážně pokusil o sebevraždu, dopovali by mě antidepresivy a já bych nevěděla o světě. Stala by se ze mě 100kilová bedna kytu, která by se nedokázala začlenit do normálního života a vlastně by jí to vyhovovalo, protože by si řekla - já můžu, jsem přece nemocná. Rodina tento článek číst nebude, ale asi bych jim měla vážně poděkovat. To oni mi pomohli překonat všechno, co se mi dělo, i když vlastně nevěděli, co přesně. Neodsuzovali mě, snažili se mě rozptýlit a vlastně to dělají pořád. A já si uvědomila, že zavírání v pokoji mi nepomůže. Že čas strávený s rodinou je cenný a určitě není trapné s nimi v osmnácti ještě jezdit na výlety. A to jsem si uvědomila až teď. A tak je mamka zase jednou z mých nejlepších kamarádek, před kterou nemám tajnosti. Vlastně nevím, proč jsem se jí bála svěřit, když je to tak prima ženská. Vlastně jsem tím vším nejvíc ubližovala rodině. Tím, že jsem jim nedokázala říct, co se děje. Tím, že jsem si myslela, že jim nemůžu věřit, že by mě nepochopili. Tak teď ví všechno. A je mi líp, vážně.

Zjistila jsem, že Tomáš není kluk pro mě. I když jsem k němu něco cítila, tak... jeho jsem nezajímala. Zajímalo ho jenom moje tělo. A to, že mi mohl říct cokoliv. Vlastně jsem pro něj byla hračka na hraní. Vážně jsem si připadala jako luxusní společnice. Ta klientovi splní veškerá přání, sex, klient se vypovídá. Oba se rozloučí a jdou si svým směrem. Jen společnice za to dostává zaplaceno. Mě zůstávaly tak akorát oči pro pláč. Ničilo mě to, jak na tom je. A ničilo mě to, že nedokáže milovat. Chtěla jsem to změnit... ale byla to marná snaha. Teď už to vím.

A tak mám Honzíka. Začali jsme spolu chodit. Zajímá se o mě, denně si píšeme, často se vídáme... Přijde za mnou jen na 10minut, protože mě prostě chce vidět, chce mi dát pusu. Všimne si, že mám jinak vlasy, nebo že jsem smutná. Jsou to maličkosti, ale asi na tom vážně záleží. Nemám na to řešit nějaké složitosti. Líbí se mi, jak je to s H. úžasně jednoduché. Líbí se mi, jak je pozorný, jak mě automaticky bere mezi jeho kamarády a řekne jim "Tak to je moje holka". Je to pro mě všechno nové... vlastně jsem byla zvyklá, že se ke mně každý kluk choval jako k věci. A já dělala, že mi to nevadí. Že jsem absolutně chladná, ledová královna, která chce jen sex a nechce do toho tahat city. Ne... jsem prostě jenom holka. A potřebuju lásku.


Jídlo... jídlo poslední dobou neřeším. I když mám celkem depky z postavy, tak se to lepší. Snažím se jíst zdravě a pravidelně, jen to teď úplně nejde, když bývám celé dny pryč. Takže se tím nijak nestresuju a jím, když mám čas. Naučila jsem se mít radost ze sportu. Sportuju proto, že mě to baví. Nemyslím na to, kolik pálím kalorií a jak mi mizí tuk. Sportuju každý den a mám z toho radost. A klidně si vyjedu na kole jen 10kilometrů, sednu si k řece a je mi fajn. Dříve by to nepřipadalo v úvahu - musela jsem ujet minimálně 30km bez pauzy, aby to mělo nějakou cenu. Ono to o tom vážně není. Pochopila jsem to až teď.

Teď jsem byla týden ve Slovinsku. S nejlepší kamarádkou jsme si užívaly 4 dny kaňoningu, raftů, úžasné krajiny. Pak jsme přejely do Chorvatska, nachytaly bronz, nacpaly se pizzou, poznaly spoustu úžasných lidí a jely domů. Vyčistila jsem si tam hlavu. Konečně mi tam došlo, co je pro mě důležité. V pátek odjíždíme do zahraničí s rodinou. Těším se na ranní běh kolem moře, těším se na úžasnou zmrzlinu, těším se na moře, těším se posilovnu s bráchou a na kouzelné večery. Po dlouhé době můžu říct, že jsem šťastná.Před 2 týdny se mě psycholog ptal, kdy jsem naposled byla šťastná. A já nedokázala odpovědět. Najednou je všechno jinak.

Vím, že štěstí je pomíjivé. Za chvíli se zase můžu někde hroutit... ale teď je to fajn. V srpnu mě čekají komisky z literárního semináře kvůli velké absenci. Snad to zvládnu, bude mě zkoušet z 6 knížek, které už jsem četla. Pro klid si je přečtu a rozeberu ještě jednou... a bude. Taky mě čeká autoškola a brigáda v podobě hlídání roční holčičky :)


A pro ty, kdo nechcou číst celý tenhle přehnaně dlouhý článek, tak... asi jsem po tolika letech přestala s tím svým sebedestrukčním programem. Už si nechci ubližovat. Už nežiju s tím, že to brzy ukončím. Začala jsem plánovat. Přestala se tolik bát a začala být šťastná. Mám radost z pohybu, radost z rozmanitých chutí, radost ze života. Chci žít. A to je nejdůležitější.

14.6.

14. června 2015 v 19:51
Za týden odjíždím.. jen na 8 dní, ale aspoň něco. Vážně se tu dusím. Chtěla bych se odstěhovat pryč, někam, kde mě nikdo nebude znát. Chci odjet někam pryč od téhle zasrané telenovely. Spím s H., protože můj přítel na mě kašle. A já si tak dodávám pocit, že jsem ta, kdo má navrch. A i kdyby mě podváděl, já to přece dělám taky (Jo, to je logika. Aneb jak uvažuje inteligentní člověk, haha) V každém případě já nejsem ta chudinka.Vlastně je to můj velký problém... Neumím vyjádřit své pocity. Nikdo o mě nic neví. Když jsem s lidmi, projevuji o ně abnormální zájem. Dokážu s nimi hodiny rozebírat jejich život, starosti, hlavně aby se nedostalo na mě. Vlastně to funguje. Jen já občas nevím, co mám dělat. Všichni si myslí, jak jsem v pohodě. Vyrovnaná, veselá a tak. Ani ne. Ačkoliv na blogu musím vypadat jako že si pořád stěžuju, je to jediné místo, kde to dělám. A ani tady nejsem naprosto upřímná a nikdy nenapíšu všechno. K tomu mám černý deník a pak ještě jeden, který mám uložený v notebooku. Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby si to někdo přečetl. Občas je mi z těch všech mých tajemství fakt na nic. Potřebuju se někomu svěřit. Jen se toho bojím a vlastně to ani neumím. Vždycky jsem dělala všechno proto, abych nevypadala zoufale, zranitelně. Bojím se, že toho někdo zneužije.

Jinak se hodně přepínám. Bez sportu bych se asi zbláznila. Jen hodně jím. Někdy jsem schopná toho spořádat strašně moc a je mi to absolutně jedno. A přesto pomalu hubnu...

Dnešních 70 kilometrů na kole mě docela zničilo. Dneska jsem se vážně nešetřila, hlavně jsem jela trasu, kde jsou samé dlouhé, strmé kopce. Roviny pro mě nejsou. V takovém horku a v mém tempu... jo, dalo mi to zabrat. Ale cítím se líp.


Jeden z hrozných jídelníčků... Měla bych s tím něco dělat. Jen je mi to asi teď jedno. Stejně hubnu.
Snídaně: Musli, mléko
Oběd: Brambory, kuřecí maso
Svačina: Big milk vanilka, 10piškotů
Večeře: Tortilla s kuřecím masem a zeleninou
Mimo: Tvarohový míša (60kcal)
Pohyb: 70km kolo, 15min Abs workout

Hard Work Will never lie to you. More motivation: http://www.gymaholic.co
.

I've wanted this for so long... And now we can't have it

8. června 2015 v 19:13 | Effy
Musím být zaneprázdněná. Musím pořád něco dělat, protože mi stačí být i jen hodinu sama doma a... mám šílené stavy. Nemůžu pít alkohol, nemůžu brát prášky, všichni mě hlídají. Hledám jiné způsoby, jak se utlumit, jak to ze sebe dostat... Ani tenhle nový způsob není úplně neškodný a zanechává stopy, haha. Jen já nevím, jak se s tím vším jinak vypořádat. Jsem poslední dobou vážně mimo.

"Jsi štíhlá, hezká, máš přítele, nejlepší kamarádky, školu zvládáš v pohodě... Ségra, co blázníš? Já tě nechápu" Jo, já sebe taky ne.

Snídaně: Sypané musli, mléko
Oběd: Kuřecí maso, brambory, okurka
Večeře: Vaječná omeleta, zelenina

Pohyb: 15min. HIIT workout, 30km. kolo
💪

Skins, Freffy

Love. Love. Love. What is it good for? Absolutely nothing.

6. června 2015 v 10:01
Přijde mi, že tomuhle nemůžu utéct. Šíleně mě to všechno ničí... Chtěla bych se aspoň chvíli cítit normálně. Protože už jsem se takhle sakra dlouho necítila. S T. nevím na čem jsem. A dost mě štve, že v něm vidím sebe.
"Jsi debil, co se utápí ve svojí sebelítosti". Nojo, občas bych neměla říkat první věc, co mě napadne.

Asi mám jinak nastavený práh bolesti. Necítím bolest. Necítím nic. Někdo vás uhodí a vy to vůbec necítíte. Tak chcete víc.
Před vším utíkám. Nedokážu se tomu postavit čelem. Stejně to jednou přijde...
Včera jsem se totálně oddělala. Přišla jsem se jen podívat na kamarády, co slavili... no, nějak jsem tam zůstala. Zelený muffiny mě zrušily, fakt. :D Hlavně že radím ostatním a sama dělám všechno špatně.

Vždycky si oblíbim jeden film a na ten se koukám pořád dokola. Třeba měsíc v kuse, dokud ho neznám nazpaměť. Teď je to "Now is good". Je to tragické. Tragičtější je, že se mi u takovýho dojáku nechce brečet. Vyschly mi slzný kanálky.

Snídaně: Musli, mléko
Oběd: Těstovinový salát (bílý jogurt, zelenina, celozrnné těstoviny)
Večeře: Zeleninový salát
Pohyb: 30km. kolo

this is me right now