55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Červen 2014

It´s like screaming. But no one can hear..

29. června 2014 v 21:51 | Effy
Každá zpráva od něj mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Jen.. připadá mi, že už se zase začínám přetvařovat, že ze sebe dělám někoho jiného. Nebo ne? Kdo vlastně jsem?
Mám zjizvené ruce, nemůžu nosit krátké rukávy. Když jsem mezi lidma.. nesnesu ty jejich pohledy. Nesnesu jejich narážky. Připadám si jako kořist. Doma si naopak přijdu jako v kleci, jako nějaké zvíře, co je zavřené a nemůže ven. S tím, že já nemám žádné veselé vyhlídky. Nemůžu si představovat, jak dokonalé to je venku, nemůžu si snít. Protože vím, že mě venku nic dokonalého nečeká.



Unbroken | via Tumblr

28.6.

28. června 2014 v 20:47 | Effy
Přijde mi, že blog a deníček je jediné místo, kde jsem to já. Jinak se jen přetvařuji. Usmívám se a dělám, že jsem v pohodě. Pomáhám ostatním řešit jejich problémy, působím vyrovnaně. Doma se pak nalejvám vínem a kamarádím se s žiletkou. Nikdo neví, jak moc pro mě poslední měsíc byl těžký. Hrozilo mi propadnutí z matiky, byla mi udělena ředitelská dutka a k tomu nekonečné depky. Myslela jsem, že to nezvládnu, psychicky mě to všechno ničilo. Proč věci, co mi dělají problémy, jsou pro ostatní tak snadné? Proč nikdo nevidí, jak na tom jsem? Tak hlavně, že jsem kamarádce zachraňovala vztah, teď si na mě pomalu nevzpomene. Hlavně, že jsem bráchovi pomáhala s maturitou - doslova jsem mu do hlavy nalila čtenářský deník, já ty knihy totiž četla. Napsala jsem mu seminární práci (dostala jsem z ní jedničku, haha.) Protože jsem prostě MUSELA. Bylo mi oznámeno, že to udělat musím, když to umím.
Víte.. naše rodina působí tak idylicky, ale kde je pravda?

Jsou holky, které mají opravdové problémy. Holky, které byly znásilněny, šikanovány, jsou z problémové rodiny.
Já bych měla být vlastně v pohodě. Mám "milující" rodiče, jsem zdravá, nikdo mi nikdy nijak neubližoval.
Tak proč si připadám tak děsně? Proč nedokážu být jako ostatní? Proč se schovávám a mám ze všeho strach?
Mým společníkem je už nějakou dobu alkohol, depresivní písničky a postel. Jediné, co mi rozjasňuje den, je pohled do šťastných dětských očiček. Jinak nic. Všichni si užívají. Začaly prázdniny, hurá. Nedokázala jsem si najít brigádu, protože se bojím kontaktu s lidmi. Dokážu s nimi mluvit jen když jsem pod vlivem, v práci by to asi nešlo.
Co se týče hubnutí.. alkohol mi to docela zbržďuje. Asi bych měla přestat. Jinak cvičím. Do vyčerpání.

"Doufám, že se zase neřežeš. Já ti říkala, že budeš mít jizvy. Vidíš, jak jsi hloupá. Je to děs, koukni se na to"
Jizvy na kůži vyblednou.. ale jizvy na duši zůstanou pořád. Každopádně díky, mami.

Připadá mi, že v blogovém světě jsou všichni tak milí. Tak chápaví. Pak přijde realita. Kde jste všichni?
Мои закладки
Effy and cassie