55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Calling for help

2. února 2014 v 0:45 | Effy
Proč to dělám? Myslela jsem, že to bude stačit jen jednou a pak.. konec. Jenže nestačilo to.
A tak jsem to zopakovala. A pak znova. Celé dny ležím jako troska v posteli, ani se nepřevlékám.
Jako kdyby se mi nafukoval mozek a tlačil se ven, jako kdyby se mi měla hlava roztříštit na milion kousků.
Mžitky před očima.. vidím něco, co ostatní ne. Všichni jsou slepí.
Třesu se, motá se mi hlava, jsem bílá.. jako sníh, haha. Konečně je sníh a já ani nebyla venku.
Bojím se jich. Bojím se lidí.. jsou zlí. Nesnáším je za to, co ze mě udělali. Co jsem byla ochotná podstoupit.. ale teď už nebudu. Ocitám se někde jinde. Ve světě snění. Je to fajn, když nemusíte přemýšlet nad tím, co bude. Jen si snít svůj vlastní krásný svět.
Ta nejlepší věc na tom, když už všechno vzdáte, je to, že nemáte žádné očekávání. A pak nemůžete být zklamaní.

Potřebuji pomoc. Ale bojím se. Komu to mám říct, když neexistuje nikdo, kdo by to pochopil?
Všichni by na mě koukali jak na blázna. Ale já nejsem blázen. To oni.
Uvědomuji si to moc dobře.. Snažila jsem se být vyrovnaná, snažila jsem se žít, snažila jsem se zvednout, ale.. vždycky mi někdo dal najevo, že to nemá cenu. A když už se to stalo víckrát, začala jsem jim věřit. Nemá to cenu.


they win.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vivi Vivi | E-mail | Web | 3. února 2014 v 12:29 | Reagovat

Určite to povedz nejakej kamoške ktorá stále pri tebe stojí.Uvidiš oplati sa to:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.