55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

Leden 2014

You don't wanna die. You just wanna be saved

31. ledna 2014 v 22:09 | Effy
Neumím si vybavit žádný okamžik, kdy jsem byla doopravdy šťastná. Kdy jsem nemyslela na to, jak mizerné to všechno je. Vlastně.. 20.12.2013, byl to nádherný večer. Byly jsme na trzích s mojí nejlepší kamarádkou, smály se, popíjely punč, jedly trdelník a bylo nám krásně. Nemusela jsem si na nic hrát, nesnažila jsem se nikoho ohromit. Nepila jsem alkohol z důvodu, že jsem se cítila nesvá, chtěla zapomenout, chtěla být odvážnější. Byla jsem tu jen já a ona.
Někdy nechápu, proč si pořád musím něco dokazovat.. Proč si nevážím toho, že mám svou spřízněnou duši, se kterou si můžu lehnout na postel, držet se za ruce a několik hodin v kuse si povídat a smát se. Nikdy mě nenechá ve štychu, vždycky je tu pro mě, ať udělám cokoliv. To já jsem ta, co všechno kazí.. a ona to vždycky přejde s úsměvem.
Miluju jí. I když plno věcí neví. Neví, jak jsem na tom. Nikdo to neví..

Chci utéct. Chci se dostat někam jinam.. někam, kde se nebudu bát. Kde si nebudu připadat, že se dusím, že už dál nemůžu.
Nechci si pořád na někoho hrát. Nechci držet hladovky.Nechci se bát projevit svůj názor. Nechci se stydět za to, kdo jsem, schovávat se za vrstvu make-upu. Nechci být pro kluky jen kus masa.
Chtěla bych.. se smířit s tím, kdo skutečně jsem, přestat se schovávat.. Jenže.. je to těžké.
Vždycky se nakonec upnu k hubnutí, alkoholu, drogám.. Nikomu se nedá věřit. Nechodím na rande, protože.. nechci, aby poznali, jaká ve skutečnosti jsem. Nechci jim vyprávět o sobě.. Stejně.. nejsem pro nikoho dost dobrá. Nikdy nebudu.

Začala jsem se ničit. Víc než obvykle.. Vždycky jsem byla schopná nějak fungovat, ale teď.. Teď už nejsem.
Už se to nedalo vydržet a.. já vím, že se blíží konec. Konec toho všeho.


▼ Human self-destruction.

I'm just sad. Sad is what I am

25. ledna 2014 v 16:24 | Effy
Vždycky jsem říkala "Nikdy bych se neopila úplně pod obraz, vždycky to mám pod kontrolou, nejsem hloupá".
Ruším to. Neměla jsem to pod kontrolou ani v nejmenším.
Asi není dobré pít alkohol, když berete prášky a je vám na nic. Kažopádně.. byla jsem totálně na šrot, nemohla jsem skoro ani chodit, to mě neodradilo od toho se dotrmácet k mému.. ke klukovi, co se mi dlouho líbí (vždy jsem se před ním snažila vypadat inteligentně) a líbat se s nim a tak. Ne, že by odporoval. Každopádně.. asi jsem si trošku zkazila reputaci. Ne, že bych si to pamatovala, znám to z vyprávění. A bylo toho dost. V ten moment jsem se chtěla propadnout do země. Vždycky se děly věci... , ale měla jsem to pod kontrolou. Nikdy se nestalo, že bych o sobě nevěděla nevěděla ..kdo jsem, co dělám.
I když.. teď jsem střízlivá a.. také to nevím. Co se to ze mě stalo?

Moje ruce.. zvracení..
Tupá bolest hlavy. Nejsem sama sebou. Nebo.. Kdo vlastně jsem?
Hlava plná sebedestruktivních myšlenek.. vždy jsem o tom jen přemýšlela, teď to realizuji.
Umírám. A není to v přeneseném slova smyslu. This is reality.

Nedokážu to ovládat. Nezvládám to.. Všechno.. jsem to potlačovala.. a tak se to hromadilo a hromadilo.. a poslední dobou mám pocit, že to nedokážu unést. Stačí jen chvilka.. a vybouchnu..


Hit me.. just once.. I wanna feel something

4. ledna 2014 v 11:39 | Effy
Ztrácím se. Ztrácím všechny své jistoty. To, co se kolem mě teď děje.. Je toho příliš.
Jsem na všechno sama, probrečené večery s žiletkou v ruce.. A přesto jsem to já, která všem opakuje, že musí být silní, že tuhle situaci, co nastala, musíme zvládnout. Opravdu nejsem ta pravá. Snažím se, fakt se snažím, ale.. když jsem ho tam viděla bezvládného, chtělo se mi umřít. Neunesu to..
A já mám jít v pondělí do školy, jako kdyby toho nebylo moc. Nevím, jak budu v tomhle prostředí normálně fungovat, ale budu muset. Nikdo tohle nedokáže pochopit, nikdo neví, jak se cítím, ani jak pomoct. Já to chápu.
Sama bych nevěděla, jak se zachovat, nikomu nic nevyčítám.

Nemám hlad. Cvičím do úmoru, jen se nějak zabavit, chvíli na to nemyslet.

Jsem prý bezcitná sobecká mrcha. Psychopat. Asi jo.


New year. New start? I don't think so.

3. ledna 2014 v 20:49 | Effy
Je to tu. Nový rok. A co jako.. Do deníčku jsem si sepsala, co všechno jsem za rok 2013 zažila..
Vyzkoušela jsem toho hodně, začala jsem dělat věci, na které nejsem hrdá.
Od léta se můj život točí kolem akcí, alkoholu, kluků. Do léta jsem byla slušňačka, co se nedotkla alkoholu ani ničeho jiného, od kluků si udržovala odstup, hubnutí bylo středem vesmíru. Změnila jsem. To tak, že dost.
Známky rapidně klesly, nenávidím se víc než obvykle, sebepoškozování je na denním pořádku, připadám si jako dě*ka. Možná jsem. Červen - 30.6. - první hladovka.
Nebudu si dávat předsevzetí, k čemu..
Chci zhubnout. Chci zhubnout na kost. Vím, co mi pomůže.
Neexistuje naděje. Nezměním se. Nezvládnu být jiná. Všechno tohle dělám, protože se nenávidím. Strašně moc. Chtěla jsem se změnit, ale.. vždycky mi někdo hodil klacek pod nohy, vždycky se stalo něco, kvůli čemu jsem do toho zase spadla.. A já se vytrvale zvedala.. Ale teď.. Teď nemám sílu.

Zítra se po půl roce zvážím.