55,54,53,52,51,50,49,48,47,46,45,44,43,42,41,40

zas a znova

7. února 2018 v 21:02
Vždycky jsem byla zvyklá, že to přešlo. Večer jsem šla spát a ráno byla celkem v pohodě.
Šlo o to přežít těch pár hodin.

Už to bude 36 hodin, co jsem měla poslední čáru. A nevim no. Nemělo by to přestat už? Bušení srdce, halušky, pocit na zvracení, motání hlavy.
Je mi z toho špatně.
Přijel za mnou přítel a myslel si, jak jsem nemocná. Koukala jsem do zdi a snažila se nezhroutit se. Chtělo se mi brečet. Z toho, jak mi bylo zle a jak mi to bylo líto. Že jsem nám zkazila den. Že mu lžu. Že ať se snažim, jak se snažim, pořád jsem rekreační smažka.

Jenže jsem potřebovala odlítnout. Protože mě to na jednu stranu baví. Chtěla jsem se zase cítit jinak. Utéct od reality, být jinde.
Neni nic víc sexy než jazyk, co se mi pořád kroutí v puse. To jen tak btw.
Nekonečné hodiny se bavim s lidma, kterýma normálně pohrdám. Jsou úplně mimo.

Jenže mně se to líbí. Jednou za čas.
Odběhnout si z toho neskutečného koloběhu a drillu - práce, škola, přítel, tréninky.
Pořád dokola. Je to unavující. Snažit se nic nezkazit a být perfektní.

Píšu už jenom, když jsem sjetá a zoufalá.
Asi by bylo lepší nepsat vůbec.
A uvědomit si to. Že bez toho by mi bylo líp.

Ale zase nejim. Já poslední dobou vlastně skoro vůbec nejim. Napřed to bylo zkouškový, teď zase piko... si nevybereš.

 

Kam dál

Reklama